Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Minulost, přítomnost, budoucnost

Kapitola 2.

Když se Harry probudil, cítil se skvěle odpočatý. Spousta ran se mu už zahojila a nejraději by vyskočil z postele. Rozhodl se tento čin hned uskutečnit. Spustil nohy z postele, vzal si ze židle své oblečení, které už bylo čisté a spravené a…

„Pane Pottere! Kam si myslíte, že jdete?“ Madame Pomfreyová nebyla očividně nadšená z Harryho čilosti. „Zítra už Vás pustím, ale ještě potřebujete odpočinek,“ řekla vyčítavě. Harry otráveně zalehnul zpátky, ale neměl v úmyslu tu čekat do zítřejšího dne. Potřeboval za Brumbálem co nejdříve. Když se za ošetřovatelkou zavřely dveře jejího kabinetu, potichu zase vstal, oblékl se a vyběhl z ošetřovny. Na chodbě mu chvíli trvalo, než se rozkoukal. Jakmile se mu oživila pamet´, vydal se cestou k ředitelně.

Šel opatrně, aby ho nikdo neviděl. „Když se někdo dostane do minulosti, nesmí nikomu říct, že je z budoucnosti. Ten, který by se to dozvěděl, by mohl využít nějaké informace z budoucna a nějakým závažným činem  změnit celou historii. I třeba na té jedné informaci jsou navázány desítky, stovky, tísíce, klidně i miliony osudů. Když se pozmění minulost, změní se i budoucnost a to by mělo za následek narušení celé velké rovnováhy. Velká rovnováha je ve všem, ale největší a nejdůležitější právě v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Už to, že se někdo do té minulosti dostane, znamená pro rovnováhu  menší otřes. I  kdyby to řekl někomu, komu naprosto důvěřuje, stejně se to dozví někdo, kdo bude chtít budoucnost změnit.

V minulosti můžeš jen žít v ústraní, do ničeho se nemíchat a nechat vše plynout beze změny…“

Hermionin hlas mu náhle vytanul v hlavě a donutil ho, aby nad ním zapřemýšlel. Ale Brumbálovi to přece říct můžu. A co tenkrát, když jsme ve třetím ročníku zachraňovali Siriuse! V minulosti jsme zachránili dva životy. Dva životy a nic se nestalo. Prostě to Brumbálovi řeknu.

Cestou naštěstí potkal jenom pár malých studentíků, většina hradu byla na pozemcích a užívala si posledního zářijového víkendu… Před kamenným chrličem se ale zarazil. Nevěděl heslo.

„Cukrkandle!“ Nic, „Mátové pastilky!“ Nic. „Oříšky v čokoládě!“ Nic.

„Edith Piaf!“ v Harrym hrklo. Rychle se otočil. Za ním stál Brumbál. Byl úplně stejný jak ho Harry znal, možná měl o pár stříbrných vlasů a o pár vrásek míň. „Tak půjdeme, ne?“ usmál se a pokynul Harrymu k otvoru po chrliči. Harry začal zmateně a nejistě stoupat po schodech.

„Jakto, že máte za heslo nějakou Edith Piaf?“ zeptal se.

„Edith Piaf, je mudlovská zpěvačka. Francouzka. Zpívá opravdu nádherně. Řekl jsem si, že neuškodí, když jednou nebudu používat žádné dobroty, ale mojí oblíbenou zpěvačku.“

„Aha,“ hlesl Harry. Začínal být čím dál tím víc nervoznější. Co když se to opravdu nesmí nikomu říkat? Ale ne, v minulosti jsme udělali spoustu zásahů a nic se nestalo, uklidňoval se.

„Tak, co jste mi chtěl, pane Pottere?“ zeptal se Brumbál, když se usadili v ředitelně.

„No,“ Harry nevěděl jak začít. „Pane řediteli, když se někdo dostane do minulosti, může někomu říct, že je z budoucnosti?“

„To ses mě chtěl zeptat na tohle?“ Brumbál vypadal překvapeně.

„Ne, přišel jsem Vám říct něco jiného. Tohle mě jen tak teď napadlo,“ rychle zamluvil Harry.

„No, když se člověk dostane do minulosti, říct to opravdu nikomu nesmí. Nikdy nemáš totiž záruku, že Tě nikdo neposlouchá. Ten nepovolaný pak může z informací vyvodit něco důležitého a minulost změnit. Tím by ale narušil celou rovnováhu.“

„Takže nemůže třeba zachránit život?“

„Život? Když v minulosti zachráníš život, jistě tím změníš i budoucnost a spolu s tím narušíš rovnováhu.“ Ale to přece není možné. V minulosti jsme zachránili dva životy. Ještě nám to, že to můžeme udělat, připomněl sám Brumbál!  „Má na porušení rovnováhy nějaký vliv třeba to, že je to pro toho člověka blízká, nebo hodně daleká minulost?“

„Jamesi, jsem člověk a nevím vše. Ještě se nestalo, že by někdo porušil rovnováhu tak, že by tím zrušil celý systém bytí a nebytí. A ten, kdo se do minulosti dostal, se ještě nikdy nevrátil zpět do své původní doby. To uměl pouze jeden velký kouzelník. Godrik Nebelvír. Ten také celý zákon o rovnováze, jejím porušením změněním minulosti a budoucnosti, objevil.“ Harry byl zoufalý.

„A vy neumíte vrátit člověka zpět do budoucnosti?“

Brumbál se zdál Harryho otázkou pobavený „Ne, to opravdu neumím.“

„A co když je to všechno jenom výmysl?“

„Myslíš to o porušení rovnováhy?“

„Ano! Co když se nic nestane, když to někomu řeknu!“ vzápětí si ale uvědomil svoje přeřeknutí.

Brumbál spojil obočí do jedné linky jak se na Harryho podmračeně podíval. Přešel to ale bez poznámky. „Jamesi, to není výmysl.“

„A máte důkazy?“ vyhrkl Harry, ale vzápětí by si nejraději vlepil facku.

„Pane Pottere! Myslím, že jsme do tohoto tématu zašli až dost daleko na to, abyste to stačil pochopit. Také dost pochybuji o tom, že byste se někdy do podobné situace dostal…“

Harry už se neovládl a vykřikl, „ale já…“ jeho oči spočinuly na obrazech na stěnách. Některé pohledy se na něho dívaly se zájmem a hltaly každé jeho slovo, některé dělaly, že je to nezajímá, ale Harry věděl, že je to zajímá víc než hodně. Stejně se to dozví někdo, kdo bude chtít budoucnost změnit…

Když tu vyžvaním, že jsem Chlapec z budoucnosti, který přežil vlastně sedm střetnutí s Voldemortem, nepochybuju, že se to přes tyhle obrazy dostane až k němu…Tomu nebude záležet na nějaké rovnováze a zabije mě tady. Pak už ho nebude mít  kdo zastavovat…

Harry trpce sklouzl zpět do křesla. „Vlastně nic…“

Brumbál si Harryho přeměřoval podezřívavým pohledem, ale nic neříkal.

„Co si mi tedy původně chtěl říct?“

„No… Jé, promiňte, já už musím jít. Nashledanou!“ Harry vypálil z ředitelny. Už se definitivně smířil s tím, že tu skutečnost, že je z budoucnosti, holt nikomu neřekne. Nebudu riskovat nějakou rovnováhu. Bůhví, co tenkrát ve třeťáku Brumbál provedl, abychom mohli historii změnit… Z myšlenek ho vytrhlo zamručení jeho hladového žaludku. Asi bych měl zajít do kuchyně. Mám přece u Dobbyho protekci…ne, nemám! Harry protáhl obličej, ale ke kuchyni stejně zamířil.

Prolezl ovocným obrazem a stanul v tak dobře známé kuchyni. Hned k němu přispěchal nějaký umolousaný skřítek s velkýma šedýma očima a v bederní roušce a zeptal se ho, co si bude přát. Potěšený Harry si nechal nanosit několik hlavních chodů, spoustu zákusků a nakonec spokojeně usnul.

Viděl tu vyděšenou tvář, byla plná bezmocnosti a strachu. Útlá postava dívky s rudými vlasy ustupovala před vysokou, kápí zahalenou hrozbou. Okolo byla jen černočerná tma. Prázdno. Nic. Harry se začal nepokojně zmítat. „Ginny.“

Voldemort napřáhl kostnatou bledou ruku, v níž svíral hůlku. Náhlý záblesk světla pročísl tu černotu a Ginny i Voldemort už zase byli u jezera. V pozadí Harry zahlédl několik nerozpoznatelných ležících postav.Mohl se jenom dívat, jak zabíjí. Byl úplně bezmocný. Zase. Harry začal něco vykřikovat.

Než ale Voldemort stihl vyslovit smrt, celý sen pohltil opětovný záblesk. Pak se Harry probudil.

Pololežel, ne zrovna pohodlně opřený o nohu kuchyňského stolu a chtělo se mu do něčeho kopnout. Měl na Voldemorta šílený vztek, jako už sice mnohokrát, ale tentokrát se mu chtělo i brečet. Mohl se jen dívat na to, jak Voldemort zabíjí jeho milované a nemoct něco dělat. Ta bezmocnost dělala ten vztek něčím nevídaným. Zbržďovala samotný čirý vztek a zároveň mu dodávala na síle…

Protřel si oči a rozhlédl se. Hned ale strnul. Před ním stála Lily s nějakou kamarádkou a nevěřícně se na něho dívala.

„Jak jsi mohl,“ šeptla a hlas se jí zlomil. „Ty…“ nedokončila a obrátila se na podpatku následována blondýnou, která po zmateném Harrym hodila jeden zlý pohled.

„Co sem udělal?“ řekl si Harry pro sebe.

„Víte,“ začala nějaká skřítka, „vykřikoval jste tu, že máte někoho rád a že ji nikdy neopustíte a tato…“

„Ježiš já jsem vůl!!!“ S nadějí, že by mohl ještě něco napravit se rozběhl za Lily. Musím jí to říct. Když jí to neřeknu, může to zničit celý budoucí vztah mých rodičů. Kašlu na nějakou rovnováhu…

Na chodbě už však nikoho neviděl. Netušil, kam má teď jít, co má dělat, co nedělat…Neměl tu žádné zámezí, podporu, přátele, nic. Byl tu sám, jen se svou skutečností a pravdou.

Pro nic za nic se vydal chodbami. Se sklopenou hlavou ale do někoho narazil. Když dotyčného uviděl, vybuchla v něm nějaká bomba a on začal škrtit překvapeného Snapea.

„Ty zrádče!“ vykřikoval. „Ty hnusném slizkej podvrháři. Zabil jsi Brumbála. On Ti věřil a tys ho zradil. Zradil si ho!!! Nenávidím Tě. Seš hnusnej zrádce. Nic víc.“ Harry seděl na Snapeovi a mlátil do něho vší silou. „Smrade!!! Tvářil ses, že jsi přítel a přitom si byl zkurvenej podrazák. Hajzle!“

„A dost!“ Profesorka McGonnagalová prorazila hlouček studentů, kteří se u bitky shromáždili a teď jedním mávnutím odtrhla rváče od sebe. „Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?“ zeptala se ledovým hlasem.

„Šel jsem normálně po chodbě a najednou do mě Potter narazil a začal mi nad…“

„Ty jedno prase! Zabil jsi Brumbála a já udělám všechno abych ho pomstil.“ Harry už ječel a kdyby ho profesorka kouzlem nesvázala znovu by se na Snapea vrhl.

„Tohle už ale přeháníte.!“ Rozčilením jí přeskakoval hlas. V hloučku přihlížejících lidí byla i Lily. Tvářila se hodně dotčeně. Ani se jí nedivím, pomyslel si smutně Harry, ale vzápětí zblednul. Chodbou se blížil jeho otec, Sirius, Lupin a Petr. Při pohledu na Siriuse a Jamese Harrymu zjihnul pohled, ale hned začal těkat očima sem a tam a hledat únikovou cestu. Sirius totiž nadšeně ukázal směrem k potyčce. Ostatní pobertové s úsměvem přikývli a Harry neměl pochyb, kam jdou.

„Půjdete se mnou do kabinetu,“ rozkázala profesorka McGonnagalová, „oba dva.“ Mávnutím hůlky Harryho rozvázala. Ten se v mžiku postavil a tryskem pádil pryč.

„Pottere!“ Vykřikla za ním profesorka.

„Ano, paní profesorko?“ zeptal se trochu udiveným hlasem James, který už se také dostal do centra dění.

Profesorka zalapala po dechu. „Jak jste… Vy nevíte, že přemisťovat se ve škole nelze? Jakto, že jste najednou tady, když jste před chvíli prchal tamtím směrem? Co to tu na mě hrajete? Žádám vysvětlení!“

„Ale paní profesorko,“ vložil se do toho Lupin, „James byl celou dobu s námi.“

„Od Vás bych lhaní čekala nejméně, pane Lupine.“

„Ale on nelže!“ bránil kamarády Sirius.

„Vy pomlčte Blacku!“ Lily na ně vytřeštěně koukala.

„Ty,“ promluvila směrem k Jamesovi, „spal jsi před chvílí v kuchyni, ne snad?“ Řekla to dost odměřeným hlasem a James trochu pozměnil barvu v obličeji.

„Ne, nespal!“

„Lupine, můžeš mi přísahat, že jste nebyli dneska v kuchyni,“ zeptala se už dost zoufale.

„Můžu, byli jsme na pozemcích.“

„Tak kdo to teda byl?“ zeptala se sama sebe.

„Kdo co byl?“ Sirius nasadil přihlouplý výraz. Lily se ale beze slova otočila a odešla pryč. James se za ní chtěl rozeběhnout, ale Lupin ho zarazil. „Nech jí chvíli být, je nějaká divná,“ řekl a pokrčil rameny.

 

„Takže vy mi chcete tvrdit, že jste neškrtil pana Snapea, neřval jste na něj, že je zrádce a že zabil Brumbála?“ Byli u McGonnagalový v kabinetě a s každou její větou se tvářili čím dál víc překvapeněji.

„Ne, opravdu jsem ho neškrtil a neřval na něj, že je zrádce.“

„No jasně,“ ušklíbl se Snape.

„Zdržte se komentářů, pane Snape.

Za napadení pana Snapea vám strhávám 50 bodů a po celý týden u mě máte školní trest. Očekávám vás už dneska v sedm hodin. Teď můžete jít.“

„Chápete to?“ zeptal se na chodbě James ostatních.

„Já jsem z toho teda jelen,“ zazubil se Sirius a vysloužil si tím od Jamese štouchanec.

 

Žádné komentáře
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.