Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Minulost, přítomnost, budoucnost

Kapitola 3.

Harry běžel co nejdál od všech zraků a přemýšlel kam by měl jít. Nemůžu se nikde ukazovat. Tátovi jsem to teď pěkně zavařil a nebudu riskovat další problém. Taky musím najít Lily a říct jí, kdo vlastně jsem. Tím se to snad všechno vysvětlí a budu mít o starost míň.

Kam ale jít? Všude někdo je… Leda… Komnata Nejvyšší potřeby! No jasně. Že mě to nenapadlo hned. Obezřetně se rozhlédl a vydal se směrem ke komnatě.

Potřebuju nějaké místo, kde bych se mohl skrýt, pomyslel si v duchu a za chvíli už koukal na dveře ve zdi. Ocitl se ve vybavené místnosti akorát pro něj.

Byla tam obyčejná, ale jak později zjistil velmi pohodlná postel, stolek se dvěma židlemi, knihovna, a spousty dalších potřebných věcí.

Harry vytáhl z kapsy jablko z kuchyně, snědl ho a pak začal hledat nějakou knížku o Velké rovnováze. Když už se v knihách přehraboval asi půl hodiny, klepnul se do čela. Kniha o Velké rovnováze, pomyslel si a hned se na stole objevila docela tlustá zaprášená bichle.

Začal jí pročítat, až narazil na kapitolu o Minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Bylo tam napsané přesně to, co mu kdysi říkala Hermiona. Není pochyb, odkud to Hermiona má. To jsem ale v pěkné kaši…

Dál ale narazil na zajímavý článek:

Je známo mnoho případů, kdy se některé osoby dostaly do minulosti a pozměnily v ní nějakou věc. Někdy to byl i velký zásah(zachráněný život, vzplanutí nové lásky apod.). Přesto se žádná rovnováha neporušila. Zdá se to být velice divné, vždyť odstavec o minulosti jasně říká, že provedením nějakého činu v minulosti se rovnováha může narušit až do takové míry, že se natrhne princip Bytí a nebytí! Ovšem známe také osud. A osud je jednou daný a nedá se změnit. Pokud má tedy dotyčný člověk v osudu, že změní minulost, udělá to a ochranou tohoto osudu se rovnováha neporuší…

Harry už dál nečetl, poněvadž byl dost zmatený i z tohoto. Něco ale pochopil. On nemá v osudu zabít Voldemorta. Tedy aspoň  ne v minulosti. Sklesle si sedl do křesl a z hlavy se mu vypařilo úplně všechno. Žádné myšlenky, nic. Takhle seděl asi tři hodiny.

„Ťuk“ ozvalo se vedle Harryho. S leknutím procitl ze stavu jakéhosi strnutí. V hlavě mu nakrátko proběhlo, že ve stavu, ve kterém se před chvílí nacházel by určitě potěšil Snapea při hodině Nitrobrany.

„Fuj!“ musel se okřiknout a raději šel hledat původce toho zvuku. Klek si na zem a začal šátrat rukama po podlaze. V místnosti bylo docela šero. Nakonec hmátl pod křeslo a vytáhl něco, na co zůstal civět s otevřenou pusou. To něco byla jeho hůlka.

„Co tu…“ zamumlal a začal si ji pozorně prohlížet. „Jak se sem dostala? Přece skončila v jezeře…“

Najednou ale spatřil na hůlce jakési podivné znaky. Táhly se téměř po celé délce hůlky. Na okamžik v něm zahlodal červík pochybnosti, je ta hůlka jeho? Ale i přes divné znaky si byl na sto procent jistý, že je to jeho vlastní hůlka. „To jsou runy! Jemně vyřezávané písmo byly opravdu runy. Byl z toho všeho paf. Nejprve ta knížka, která uhasila veškeré jeho naděje na to, že by tu mohl zabít Voldemorta, osud a teď se tu objevila jeho hůlka s prapodivnými  runami. Opřel se zády o křeslo a natáhl nohy. Začal si s hůlkou pohazovat. Co má dělat? Tahle otázka mu vyvstávala čím dál tím častěji.

Z hůlky nečekaně vyrazil kužel bílého světla. Hůlka odskočila od zkoprnělého Harryho a dopadla na zem. Bílé světlo ještě chvíli zářilo, ale pak zhaslo.

„No a ještě mi tu hůlka začne blbnout,“ zabrblal Harry a vzal jí zpět do ruky. Napadlo ho, jestli mu půjde kouzlit. Nejprve zkusil jednoduché přivolávací kouzlo.

„Accio kniha!“ Nic se ale nestalo, jen hůlka trochu zavibrovala. Zkusil to ještě jednou, ale se stejným účinkem. Sklesle svěsil ruce. No nic. Koneckonců mám hůlku, která sice nekouzlí, ale je to moje hůlka, o které jsem si myslel, že už je nadobro ztracená…

Chvíli přemýšlel, co má dělat, Chm. Co mám dělat… hořce se ušklíbl.

Rozhodl se, že půjde za Lily a zkusí jí vysvětlit ty nepříjemné příhody. Opatrně vyklouzl z Komnaty a vydal se nazdařbůh chodbami hledat Lily. Měl prolezlou už snad půlku hradu a celkem se mu dařilo nepoutat na sebe pozornost. Lily ale nenašel.

Náhle spatřil, jak proti němu jde nějaká holka. Poznal ji. Byla to dlouhovlasá blondýna s pevným a pronikavým pohledem, která často chodila po boku Lily.

„Ahoj!“ Pozdravil ji nesměle Harry.

„Nazdar“ opáčila a šla dál.

„Počkej, prosím!“ zavolal na ní Harry.

Otočila se a probodla ho očima. „Co chceš?“ vyjela na něj, „víš vůbec jak jsi Lily ublížil? V té kuchyni jsi se pěkně prokecl. Vůbec už to, že jsi tam usnul o něčem svědčí…“ měřila si ho teď pohrdavým pohledem. „A ta scéna se Snapem. Tss! Co myslíš, že si o tobě asi Lily pomyslela pak? A ne jenom Lily. Všichni si museli myslet, že jsi cvok! Ale Lily to sebralo nejvíc.“ Tvář jí trochu změkla, ale jakmile Harry promluvil, nasadila opět tvrdou masku.

„Já ji ale opravdu mám rád!“

„Koho?“

„No Lily přece, ale i…!“ vykřikl. Bud‘ už zticha! 

„Víš co! Tak si vlastně rozmysli, koho máš OPRAVDU rád a ušetři Lily i tu druhou holku trápení!

Kdyby tak věděla… „Potřebuji s ní mluvit!“

„Tak na to zapomeň. Je na tom špatně, tak jí to nedělej ještě horší.“

„Ale je to nutný! Všechno jí tím vysvětlím.

„Úplně všechno, to v kuchyni, se Snapem… Jenom mi prosím řekni, kde je.“

Změřila si ho pohledem, při kterém se Harry cítil o polovinu menší. Sám pak nevěděl, jak ho dokázala tak zastrašit s její útlou a na pohled křehkou postavičkou.

„Je na pozemcích. Na jejím oblíbeném místě. Snad víš, kde to je ne?“

„Jo jasně že to vim!“ ohradil se Harry, ale ve skutečnosti nevěděl nic.

„Tak se jí koukej pořádně omluvit,“ řekla a odešla. Harry jen bezradně pokrčil rameny a šel na pozemky Lily hledat.

Nejprve zamířil k jeho oblíbenému místu, kde kdysi s Hermionou a Ronem sedávali. K jeho velkému překvapení tam Lily byla. Pololežela opřená o strom a něco si pobrukovala. Vypadala přešle.

„Lily?“

Otočila hlavu a smutně se na něho podívala. „Proč jsi to udělal?“

„Potřebuju ti něco vysvětlit, ale tady ne.“

Tiše se zvedla a čekala kam Harry zamíří. „Půjdeme do hradu,“ řekl a vyšel, následován Lily.

„Víš,“ začal po cestě, „je toho hodně a je to složité. Nesmí to slyšet nikdo jiný.“

Došli do hradu. Teď si Harry nejvíc přál, aby ho neviděl nikdo z Pobertů. Bohužel, štěstí mu  nepřálo. Z Velké síně právě vyšel James, Lupin a Petr.

„Sakra! Pojď honem.“ Houkl na Lily a vtáhl jí do nějaké učebny. Naštěstí byla prázdná. Naneštěstí ale, Lily si jich všimla a teď na Harryho překvapeně zírala.

„Vy…vy jste dva?“

A je to tady. „No vlastně jo. Není to žádný trik…Ale prosím, mohla by si tadytu místnost očarovat, aby nás nikdo neslyšel?“

„Kdo vlastně jsi? Jsi James?“ zeptala se.

„Tu místnost, prosím!“

„Jsi James?“

„Ne, nejsem James, ale…“ Lily máchla hůlkou a vyslovila zaklínadlo. „Fajn,“ usmál se Harry.

„Kdo teda jsi?“

„Já jsem z budoucnosti,“ Harry povzdechl, „jsem tvůj syn.“ Lily jako v tranzu sedla do lavice.

„Ty jsi můj syn?“ vytřeštěně na něj koukala.

„Jo, ty a …James…“

„James. Jako by jsi mu z oka vypadl. Tedy až na ty oči.“ Lily už zase začínala nabírat normální barvu.

„Ale jak ses tu vzal? To je takové…zvláštní…“

„Poslal mě sem Voldemort. Nejhorší černokněžník v mé době… Máme spolu hm, nevyřízené účty.“

Účty? Jo ale počkej- na těch pozemcích, to jsi byl ty? A v tý kuchyni…taky?“

„Jo, to jsem byl já. I s tím Snapem.“

„A ten Vo…“

„Voldemort.“ Doplnil ji Harry.

„Voldemort. Co s ním máš? On Tě chtěl…zabít?“

„Snaží se o to už sedm let,“ smutně se ušklíbl.

„A ty jsi s ním bojoval, když tě sem poslal?“

„Jo, a vypadá to, že to byl můj poslední souboj s ním.“

„Počkej, počkej,“ Lily měla hlavu v dlaních a nejspíš si všechno dávala dohromady, „a co my-já a James?“

„Vy jste mrtví.“ Řekl Harry a sklopil hlavu.

„Mrtví?“ vykřikla poděšeně.

„Voldemort Vás zabil, když mi byl rok.“

„Rok? Tak to jsme tě ani nevychovávali!“

„Vy ne, ale Petunie s Vernonem. A Dudleym.“

„Oni? Já to nechápu! Proč nás zabil a proč chtěl pak zabít tebe?

Nejlepší bude, když mi to řekneš všechno od začátku. A jak se vlastně jmenuješ?“

„Harry.“

Pak si sedli a Harry jí vyprávěl celý svůj dosavadní životopis. Snažil se vzpomenout si na všechny podrobnosti. Svůj život u Dursleyů ale moc nekritizoval. Nevěděl, jak by to Lily snesla.

Vyprávěl o tom, jak ho Lilyina láska zachránila před smrtí, o jizvě („To je spolu s očima jediná věc, která tě od Jamese odlišuje,“ podotkla přitom Lily), o dopisech z Bradavic, o Hagridovi, o Hermioně a Ronovi… Když o nich mluvil, zadrhával se mu hlas. Lily na něho hleděla chvíli s lítostí, chvíli s úžasem, párkrát měla slzy na krajíčku.

Když mluvil o druhém ročníku, tajemné komnatě a Ginny, hlas se mu úplně zlomil.

„To je ta, o které se ti zdálo?“ zeptala se jemně Lily. Harry přikývl.

Povídal i o Siriusově vězení a o tom, že Petr je ten zrádce.

„S tím se ale nedá nic dělat, není to v osudu,“ řekla Lily. Harry na ní překvapeně pohlédl. „Znám něco o Velké rovnováze a o osudu. Taky vím, že by si to vůbec říkat neměl. Ale teď to snad nikdo neuslyší.“

„To všechno vím, ale já s tebou prostě mluvit musel.“

Lily se usmála. „Tak mluv dál. Život máš spletitý a složitý. A když jsem ho nemohla prožívat s tebou, aspoň bych si ho ráda vyslechla.“ Harry tedy vyprávěl dál.

„A tady jsem ztratil kmotra,“ řekl, když se dostal do pátého ročníku.

„Sirius umřel taky?“ vykřikla poděšeně Lily.

„Hm.“

O šestém ročníku se Harrymu vyprávělo nejhůř. Zaprvé tam byla hodně Ginny, zadruhé mu byl nejblíže a pak tam také umřel Brumbál.

Skončil u bitvy, ve které ho Voldemort poslal do minulosti. Celé vyprávění zabralo asi čtyři hodiny.

„Ta věštba, to je hrůza,“ řekla Lily s hlavou v dlaních. Upřeně se na Harryho dívala. „Co teď chceš dělat?“

„To opravdu nevím… Musím se nějak dostat zpět, ale bohužel nevím jak.“

„V tomhle já ti neporadím,“ zavrtěla smutně hlavou. „Jenom nevím, kam by si měl jít – nesmíš se moc ukazovat na hradě.“

„To už mám vyřešený, jsem v Komnatě Nejvyšší potřeby.“

„Tam mě jednou zavedl James,“ uculila se Lily.

Tak se stalo, že Lily se stala Harryho spojencem a průvodcem v minulosti. Trávila s ním každý den dlouhou dobu. Téma na povídání měli dost. Hlavně přemýšleli, jak by se dalo z minulosti dostat. Nic je ale nenapadalo. Harry vytahoval ze vzpomínek další a další detaily  svého života. Také Lily vyprávěla o všem, co prožila.

Vznikalo mezi nimi pouto, které měli každý pocítit jen pouhý rok. Harry nebral Lily jako svou kamarádku, ale jako matku, navzdory věku. Lily také cítila, jakýsi pocit, že musí Harryho neustále ochraňovat, pečovat o něj a když s ním nebyla, bála se o něj tak, jako se bojí matka o své dítě, které je pryč. Ten pocit, který Harry zažíval, se nedá popsat slovy…

Pokud Lily nebyla s Jamesem, byla s Harrym a učila se s ním na OVCE. Pro Harryho by to byla vlastně normální látka, kdyby se nestalo tolik věcí.

S každým dnem ale rostl Harryho stesk po všech, co měl rád. Několikrát se mu také stalo, že své zoufalství neudržel a i před Lily začal brečet. Nestyděl se ale. A Lily ho chápala.

 

 

Žádné komentáře
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.