Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Minulost, přítomnost, budoucnost

Kapitola 4.

Jednou si zase Harry prohlížel svou hůlku, když do Komnaty vešla Lily.

„Co to máš?“ zeptala se a pak překvapeně vyhrkla, „to je hůlka!“

„Jo, to je moje hůlka,“ usmál se Harry.

„Ale proč jsi mi o ní ještě neřekl? Můžeš s ní kouzlit? A jak se sem dostala? Vždyť jsi mi přece říkal, že…“

„Jo, jo, jo, všechno ti hned řeknu,“ uklidňoval ji Harry. Sám nevěděl, proč o hůlce Lily ještě neřekl. Byla to hodně důležitá a taky zvláštní věc.

„Takže,“ začal. „Asi čtvrtý den, co jsem se dostal do minulosti, se tu najednou z ničeho nic objevila. Vůbec nevím jak. Zkoušel jsem s ní kouzlit, ale nešlo mi ani přivolávací kouzlo.“

„Můžu se podívat?“ zeptala se a natáhla se pro ní.

„Jo, jasně.“

„Ty runy!“ vyhrkla překvapeně. „Proč mi o ní říkáš až teď? Jsi tu už asi tři týdny a ta hůlka by mohla mít nějaký skrytý význam. Třeba ty runy! Nedokážu je sice rozluštit, ale stejně…“

„Jo já vim, měl jsem ti o ní říct už dávno, promiň,“ řekl Harry a sklopil hlavu.

„Jo, dobrý,“ pronesla trochu ukřivděně Lily a ještě dodala, „ty se přeci chceš dostat zpátky, já ne.“ Harry na ni pohlédl pln lítosti a bolesti. Lily zamžikala a strnula. „Ježiš to jsem nechtěla. Moc se omlouvám Harry.“ Oči se jí zaleskly. „Moc se omlouvám,“ špitla a objala Harryho.

Nějakou dobu ještě hůlku zkoumali. Pak musela Lily na Bylinkářství.

Harry se rozvalil do křesla. Nevěděl, co má dělat. Jistě, mohl by přemýšlet o runách na hůlce, hledat nějakou cestu. Ale když tam nebyla Lily, nemohl vůbec na nic přijít. Bez ní si připadal jako největší blb. Měl naprosto vygumováno.

Náhle hůlka v jeho rukách začala vibrovat. Nechtěně ji upustil na zem. Vibrace se začaly stupňovat. Koukal na to napůl vyděšeně, napůl překvapeně. Co to je?

Hůlka se teď otřásla opravdu mohutně a z její špičky vyšel namodralý průhledný oblak. V průměru měl asi metr. Neodplouval, neustále se držel u hůlky. Harry si k němu klekl. Zaostřil na něj. V oblaku se začaly rýsovat obrysy dvou postav. Čím víc byly ostřejší, tím víc měl Harry rozšířené zornice.

„Harry,“ ozval se jemu moc dobře známý hlas. V oblaku už teď  jasně viděl Hermionu a Ginny. Stále nevěřil svým očím. Zatřepal hlavou a vrátil se zpět do reálného světa. Hlavně se mu opět nastartoval mozek, který na okamžik vypadl.

„Harry!“ ozvala se znovu Hermiona. „Slyšíš nás?“

„J-jo,“ vykoktal Harry. „Co tam děláte? Tedy, vy jste živé?“ Měl na jazyku spoustu otázek, ale věřil, že mu je za chvíli Hermiona objasní.

„Ahoj Harry,“ pozdravila ho něžně Ginny. Pocítil nutkavou touho se jí dotknout. Začal nejistě natahovat ruku k oblaku.

„Ne!“ vykřikla Hermiona. „Nedotýkej se toho, ať je to cokoliv, já sama nevím co by to mělo být. Ale každopádně bys to zrušil. Musíš nám říct všechno od té chvíle, co jsi zmizel. A co nejrychleji. Nevím jak dlouho tohle spojení dokážu udržet.“

„Dobrá, ale nejdřív mi řekněte, jak jste to zvládli vy…celou tu dobu…nevěřil jsem, že ještě žijete!“ vyhrkl Harry. Oběma dívkám se zaleskly oči.

„Dokud nám Hermiona neřekla význam té kletby, kterou na tebe Voldemort poslal, také jsme nevěřili.“ V oblaku se objevil i Remus Lupin.

„Lupine!“

„Jsem rád, že tě vidím,“ usmál se Remus. Harry štastně vydechl. „Rychle ti řekneme, co se stalo od tvého zmizení. Pak budeš povídat ty.“

„Jo, ale kde je Ron, a ostatní…“ Jejich tváře se zachmuřily.

„Všechno popořadě,“ řekl Lupin a začal vyprávět.

„Když jsi zmizel, nikdo už nedoufal, že přežijeme. Bylo to hrozné, šílené, když si Voldemort začal vybírat, koho zabije nejdřív. K tomu ten jeho škodolibý úsměv… Myslím, že kdyby konečně nevybral mě, někdo by určitě omdlel.“

„Tebe!“ vykřikl Harry zděšeně.

„Ano. Přemýšlel, co se mnou udělá a já si jen přál, ať je to hlavně co nejrychleji. Nejspíš jsem zbabělec, ale…

„Ne, ty nejsi zbabělec,“ řekla rázně Ginny. „Každý by si v té chvíli přál, aby to bylo co nejrychleji, aby už to měl za sebou. Jako já,“ dodala už šeptem. Harry na ní překvapeně koukl. „Potom,“ šeptla s trpkým úsměvem.

„Jo…máš pravdu,“ pokýval Lupin hlavou a pokračoval. „Řekl, že si na mně potřebuje vyzkoušet nějaké jeho nové kouzlo. Už si nevzpomínám, jak znělo. Byl jsem ale dost překvapený, když to se mnou jen lehce otřáslo a já zůstal stát, tedy vlastně sedět (nemohl jsem se udržet na nohou) na stejném místě a živý. Pak mi hodil mou hůlku. Tušil jsem v tom nějaký háček, ale přesto jsem se pokusil vyrazit z jeho ruky jeho hůlku. Nic. Znejistěl jsem. Zkusil jsem Cruciatus. On se jen usmíval. Po mých dalších marných pokusech mi s úsměvem řekl, že mě zbavil mých schopností kouzlit. Navždy.“ Harry zatajil dech.

„Je to první kouzlo, kterým se to dá udělat. Doteď to šlo jenom lektvary.

Když si vychutnal můj výraz, opět mi vzal hůlku a nechal mě tam ležet. Byl jsem hodně překvapený, že jsem bez schopností, ale ještě víc, že žiju. No…i když jsem počítal s tím, že na mě stejně ještě dojde řada…“

„Ty jsi…ty nemůžeš kouzlit!“ Harry byl šokován, ale strašně rád, že Lupin vůbec žije. Slova se ujala Ginny.

„Lupina nechal být a vybral si mne. Několikrát na mě seslal Crucio. Ale připadalo mi to mnohem horší než normální Crucio.“ Ginny se otřásla. „Nejspíš už se chystal na můj konec, ale v tom se na palouk sneslo snad čtyřicet cizích kouzelníků a začali zneškodňovat smrtijedy. Byli ve velké přesile a tak smrtijedi místo toho, aby s nimi bojovali, tak se raději přemísťovali pryč. Voldemort několik těch cizích smetl, ale pak se také přemístil. Dál už si nic nepamatuji. Propadla jsem se do bezvědomí a probudila se až u Sv. Munga. Tam mi sice všechno řekli, ale teď by ti všechno, co se tam pak stalo měla raději říct Hermiona.“  ,Štafeta‘ se tedy přesunula opět na Hermionu.

„No, jak všichni smrtijedi byli pryč. Cizinci nás každého přemístili k Mungovi. Na nic se neptali, a vůbec mezi sebou nemluvili.

U Munga jsem byla na pokoji s Tonksovou a Billem. Byli jsme na tom ze všech nejlíp. Asi po dvou dnech nás propustili. Zůstali jsem ale v nemocnici, protože Bradavice byli a jsou prázdné a chtěli jsme zůstat s ostatními.“

„A co Hlavní ústředí Řádu?“

„Tam bychom stejně nebyli co platní.“ Hermiona se zachmuřila. „Začali jsme zjišťovat, co se stalo s ostatními. Po celou dobu nám totiž o nich nedávali žádné zprávy,“ zamyslela se. „Nevím, kde mám začít.“

I když to Harrymu přišlo víc než drastické a morbidní, řekl: „Tak začni u těch…no, kdo umřeli…“

Hermiona povzdechla. „Jo, asi to bude nejlepší.“ Nastalo dlouhé ticho, které přerušil až Lupin. „No tak, Hermiono. Už se nesmíš bát to říct.“ Hermiona povzdechla. Nakonec stejně začal Lupin.

„Byl tam skoro celý řád…

A zemřelo osm lidí. Kingsley Pastorek, Seamusova maminka-paní Finniganová, Henry Weber, Antony Mag, Cherry Pestron, prof. Kratiknot, Pošuk Moody a pan Weasley.“ Harry naprázdno polknul.

„To je mi…líto.“ Ginny při vyslovení jména jejího otce patrně zbledla. Nastalo ještě delší ticho, než předtím.

„A ostatní?“ zeptal se opatrně Harry.

„Většina už je v mimo ohrožení života, kromě prof. McGonnagalové a Rona…“ řekla Hermiona.

„Rona!“ vyjekl Harry.

„Jo, zítra by se měl probrat.“ Skoro všechna Harryho radost z toho, že vidí své přátele, byla pryč.

„A co ti cizinci? Už víte, kdo jsou?“

Hermiona pokrčila rameny. „Vůbec nic o nich nevíme. Odkaď jsou, jak vypadají… Nosí černé hábity s kapucemi.“

„Hm, a co jste dělali dál?“

„No, protože jsem věděla, že Voldemort tě poslal do minulosti, začala jsem pátrat, jak bychom tě mohli vrátit zpět. Nebo se s tebou alespoň spojit. Prohledala jsem celou knihovnu, ale nenašla jsem ani pouhou zmínku o spojení s minulostí. Vůbec nic. No a pak jednou, jsem v pokoji, který nám u Munga přidělili našla na stolku knihu. Byla docela tlustá a měla stříbřitý obal. Takovou jsem nikdy neviděla a doteď nevím, jak se mi na ten stolek dostala.

Začala jsem v ní hledat a to, co jsem našla, mě opravdu dost překvapilo. Většina kapitol tam byla o minulosti, přítomnosti a budoucnosti a tedy i o spojení mezi těmito časy. Tak jsem zjistila, že když se chceš spojit s minulostí, stačí k tomu hůlka tvoje, a toho člověka, s kterým se chceš spojit. Pak musíš mít kapku krve toho člověka a hlavně sílu a schopnosti.“

„Jak jste sehnali mou krev? A hůlku, vždyť byla v jezeře!“

„No, na tom bojišti u jezera, nějaká tvoje krev byla… Sice zaschlá… A tu hůlku vylovili ti cizinci. Opravdu zvláštní lidé.“

„Teda pokud jsou to lidé,“ utrousil Lupin.

„Jak jste ale dostali hůlku ke mně?“ Harrymu vše připadalo strašně neuvěřitelné.

„Ty runy…, teda…“ Zdálo se, že Hermiona je víc a víc unavenější.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry.

„Jo, dobrý. Dochází mi už síla. Ale budu pokračovat,“ usmála se. „V té knize bylo i toto. Připadalo mi, že cokoliv potřebuji najít, v té knížce se to objeví, ať to tam předtím bylo, nebo ne. Něco jako Komnata Nejvyšší potřeby v knižním vydání.

Musela jsem na tvou hůlku vyřezat speciální, velmi mocné runy. Do těch jsem pak nasypala prášek z jednorožčího kopyta,“ Harry nadzvedl obočí, „bylo to dost zvláštní, když se ten prášek do těch run ,vsákl‘. No a potom už jenom stačilo zaklínadlem, překvapivě docela jednoduchým, poslat hůlku k tobě.“

„Dělala na tom ve dne v noci,“ pochválil ji Lupin.

„A vy jste věděli, do jakého období mě Voldemort poslal?“

„Ne, ale hůlka si tě najde všude. Aspoň to tak bylo napsané.

Tipovali jsme ale, že jsi v době tvých rodičů. Jak řekl ,Pozdravuj rodiče!‘“

„No tak to jste se trefili. Bohužel jsem v době kdy je jim jako mně,“ poznamenal chmurně.

„Proč bohužel?“

„No, vypadám úplně jako James a vyklubalo se z toho pár problémů. Už jsem je ale všechny vyřešil.

Tak jak jsi se mnou pak spojila?“

„Hodně těžko. Ze začátku jsem byla vyčerpaná i z toho, když se moje hůlka jenom lehce zakvedlala. Na to kouzlo musíš použít většinu tvé energie. Až ukončíme tohle spojení, tak budu tak tři dny určitě odpočívat.“

„Tak, to je asi tak všechno od nás…“ zakončil Lupin. „A co ty?“ Harry jim začal vypravovat všechno od svého ,dopadu‘ na pozemek Bradavic v minulosti, přes všechny jeho příhody až po rozhovor s Lily.

„Cože!“ vykřikla Hermiona, když se dozvěděla o tom, že Lily ví o Harryho skutečnosti. „Ty ses naprosto zbláznil! Dokonce i Brumbál ti řekl… Můžeš počítat s tím, že tě bude chtít někdo v blízké době zabít!“ odsekla naštvaně.

„Ale kdybych jí to neřekl, mohlo by to být ještě horší. Mohli by se třeba rozejít!“ bránil se Harry.

„Tohle všechno je hrozné,“ řekl Lupin klidně, „ale opravdu jsi to neměl říkat, Harry.“ Harry se cítil naštvaný a nešťastný zároveň.

„Hermiono co je?“ vyhrkl. Hermiona se začala sesouvat podél zdi, o kterou se před chvílí opřela. Pořád se ale soustředila.

„Budeme to muset ukončit, Harry. Já už nemám sílu.“

„A nemohl by to vzít někdo jiný?“ Harry byl vyděšený, nechtěl je zase opustit.

Lupin ale smutně zavrtěl hlavou.

„Já nemám moc a Ginny zkušenosti. A nikdo jiný to tu také nesvede. Neboj, zase se ti ozveme!“

„Co nejdřív, jakmile si odpočinu,“ špitla Hermiona.

„A nemohl bych se s vámi spojit já?“

„To nejde. Pouze z budoucnosti do minulosti,“ řekla Ginny a poslal Harrymu vzdušný polibek. Harry se usmál a ještě dodal, „Tak co nejdřív.“ Pak se spojení přerušilo.

Oblak se začal pomalu vytrácet. Harry před ním seděl, dokud zcela nezmizel. Pak si lehl na postel a s přemírou myšlenek usnul.

  

Žádné komentáře
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.