Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Minulost, přítomnost, budoucnost

Kapitola 5.

„Hermiono! Drahoušku, co tu děláš? Máš odpočívat!“ Paní Weasleyová se vrhla k pobledlé Hermioně, vzala ji kolem ramen a vedla zpět chodbou.

„Ale já se chci podívat na Rona,“ zamumlala Hermiona.

„Neboj, jakmile se probere, vzbudíme tě a zavedeme k němu,“ usmála se.

„Ale já bych chtěla být s ním už teď. Prosím.“

Paní Weaslyová vzdychla. „Musíš odpočívat. Ten rozhovor s Harrym tě stál hodně moc sil. Je mi tak líto, že jsem s ním nemohla mluvit. Ten záchvat byl ale opravdu silný.“

„Hm,“ Hermiona kývla a pak se skácela na zem.

Probudila se. Na bíle zdi se míhalo červeno – oranžové světlo zapadajícího slunce. Bylo jí už o dost líp. Sice nevěděla, jak dlouho spala, ale zdálo se jí, že promeškala strašně moc věcí. Vstala z postele, oblékla se a vyrazila na chodbu. Co je s Ronem? Probudil se už? Všude je takové ticho… Aniž si to uvědomovala, pomalu zrychlovala, až téměř běžela. Přede dveřmi Ronova pokoje postávalo několik léčitelů. Zpomalila a teď šla nejistým krokem. Když otvírala dveře, léčitelé se na ni smutně podívali. Přepadla ji hrůza.

Vstoupila do pokoje. U postele stáli všichni Weaslyovi. Samozřejmě kromě pana Weaslyho a Percyho, který se od rodiny už nadobro odloučil. Skrz jejich postavy zahlédla na lůžku smrtelně bledého Rona. Rukou ztlumila zděšené vyjeknutí. Z očí se jí začaly hrnout slzy. Začala pomalu ustupovat ke dveřím. Všimla si jí ale paní Weaslyová.

„Můžeš tady zůstat, Hermiono.“ Oči měla zarudlé pláčem. Pokynula Hermioně, aby přistoupila k posteli.

Na židli u postele seděla Ginny. Hlavu měla v dlaních a neustále vzlykala. Chlácholil jí Charlie. Hermiona si uvědomila, že takhle plakat jí vidí už potřetí. Za jeden měsíc. Poprvé, když zmizel Harry, podruhé po smrti pana Weaslyho a teď. Bylo by to pro ní, pro ně pro všechny kruté, kdyby ztratili už druhého člena rodiny. De facto třetího. Percy sice neumřel, ale vůbec se s nimi nevídá.

Stočila teď svůj pohled na Rona. Jeho rudé vlasy ostře kontrastovaly s bílou pletí. Pod očima měl fialové kruhy. Hrudník se mu jen nepatrně zvedal pod nepravidelnými sípavými nádechy. Cítila, jak z něj každou vteřinou vyprchává život.

„Léčitelé říkali,“ začal přiškrceným hlasem Bill, „že… že se s ním máme rozloučit.“ Molly Weaslyová vybuchla v další pláč. Hermiona se na Billa nevěřícně podívala.

Ne! To ne. Zatočila se jí hlava. Musím na vzduch. Vyběhla z pokoje. Zamířila si to na nemocniční zahradu. Byl to vlastně takový park. Proběhla mezi lavičkami, z nichž se pomalu zvedali lidé v županech a vraceli se do budovy. Konečně, celá udýchaná, stanula téměř na konci zahrady, na pustém, ale krásném místě, kam nikdo nechodí. Sama tu nikdy nebyla.

Sedla si k magicky vytvořenému potoku. Přitáhla si kolena k obličeji a štkavě se rozbrečela.

Koutkem oka najednou zahlédla, jak kolem ní prolétla modrá záře. Překvapeně zvedla hlavu. Vedle ní stál podivný mladík. Vůbec ho neznala, ale přesto jí byl alespoň částečně povědomý.

„Mohl bych mu pomoct,“ promluvil. Rychle vstala, přičemž se jí ale zamotala hlava. Málem by spadla, ale díky tomu, že jí ten mladík zachytil se jí jen podlomila kolena. Ale ne z motání hlavy, ale proto, že zjistila, kdo je onen muž.

„Pojď, už nemáme moc času,“ řekl.

„Ty jsi, ten cizinec?“ zeptala se Hermiona, která byla pořád dost zmatená.

„Ano, jsem,“ trochu rozpačitě se usmál. Podepřel jí a vyrazili za Ronem. Procházeli nemocnicí doprovázeni překvapenými, zvědavými, nedůvěřivými i ustrašenými pohledy. Teprve teď, v ostrém světle si Hermiona všimla jeho vzhledu. Byl poměrně vysoký, s mladou tváří. Netipovala by ho víc, než na dvacet pět. Měl světlou pleť, spíš kovově stříbrnou. Co ji opravdu hodně zaujalo, byly jeho modré oči. Normální modré oči jsou spíš světlé a vodové. On měl oči tmavě modré a syté. Takové sametové. Tvář mu lemovaly tmavě modré rovné vlasy, které mu sahaly po lopatky. Na sobě měl černý hábit. Kapuci měl staženou. Byl opravdu zvláštní.

Doběhli do Ronova pokoje. Weaslyovi tam teď nebyli. Hermiona se na Rona s lítostí podívala.

„Tak honem,“ pobídla cizince. Ten si sedl na okraj postele a začal mnout Ronovi ruce. Dával do toho nejspíš hodně své energie, protože po chvíli se mu na čele začaly objevovat kapičky potu. Pak přiložil obě své ruce na Ronovo hrudník a zavřel oči. Hermiona ani nedýchala, jak byla nervózní. Účinek se dostavil, k Hermioninu překvapení docela brzy. Ron začal pravidelněji a hlubšeji dýchat a pomalu dostával tmavší odstín v obličeji. Cizinec pomalu stahoval ruce.

„Teď už by mu mělo být dobře,“ usmál se. Byla na něm jasně vidět únava. Vstal, uklonil se Hermioně a odešel. Hermiona se jen nadechla, aby mu poděkovala, ale už byl pryč. Obrátila se k Ronovi. Vzala ho za ruku. Krásně hřála.

„Rone,“ promluvila jemně. Celá se rozzářila, když Ron otevřel oči.

„Viděl jsem modrého anděla,“ zašeptal. „ÁÁÁle chce se mi spát,“ zívl a zase zavřel oči. Teď ale spal klidným a zdravým spánkem. Hermiona ho políbila na čelo. V tu chvíli dovnitř vešli Weasleyovi. Divně se na dívku podívali, když jí viděli sedět u Rona a usmívat se. Jak ale přišli blíž a spatřili Ronovu zdravou barvu zalapali po dechu. A to doslova.

„Rone, drahoušku!“ Paní Weaslyová se vrhla k synovi a chystala se ho obejmout.

„Myslím, že teď potřebuje hlavně v klidu odpočívat,“ řekl ode dveří vesele léčitel, kterého přivolal Bill. Pak přistoupil k posteli a nevěřícně zakroutil hlavou. Zkontroloval Ronovi funkce.

„Zdá se, že váš syn je naprosto v pořádku,“ prohlásil. Paní Weaslyová plakala radostí. „Bude ještě potřebovat hodně spánku, ale tak za čtyři dny bude už moct vstát z postele.“ Všichni v místnosti zářili štěstím.

„Hermiono!“ promluvila nadšeně Ginny. „Jak se to stalo? To se začal uzdravovat sám od sebe? Nebo…“ zarazila se.

„No, vlastně…“ Hermiona nevěděla, jestli to, že Ronovi pomohl ten cizinec má říct. Nakonec se rozhodla, že to řekne.

„Uzdravil ho jeden z těch cizinců.“

„Cože!“ ozvalo se šestihlasně.

„Řekl mi, že mu může pomoct, tak jsem ho sem zavedla a on Rona uzdravil.“

„Opravdu?“ zeptala se vzrušeně paní Weaslyová. „To mu musíme poděkovat! Nevíš, kde by mohl být?“

„Bohužel, to nevím,“ řekla Hermiona smutně a skutečně jí to líto bylo.

Tuto noc spala u Rona. Druhý den se Ron na pár hodin probudil. Vyprávěla mu o rozhovoru s Harrym. Byl rád, že mu nic není.

Večer, když Ron zase spal, přepadla Hermionu podivná nálada. Bylo jí líto, že nepoděkovala tomu cizinci. Rozhodla se ho tedy najít.

Vůbec ale nevěděla, kde hledat. Ptala se léčitelů, ale ti o nich, kromě toho, že přinesli členy Řádu, nic nevěděli.

Měla mrzutou náladu. Šla opět do parku, na to samé místo, kde se s cizincem potkala. Ne proto, že by si myslela, že ho tam najde, ale to místo se jí zalíbilo.

Opřela se o strom a prsty jezdila v trávě. Náhle si všimla, že kousek od ní je tráva podivně modrá. Ležel na ní modrý prášek. Část ho shrábla a na dlani si ho prohlížela. Připomínal jí trochu letax. Napadlo jí, že třeba to něco jako letax je. S tím práškem se sem mohl ten cizinec dostat! Sama se ale té představě ušklíbla. Blbost… Rozhodila prášek nad sebe a opustila představu modrého letaxu.  

Prudce otevřela oči. Co – to – je? Stála na kraji nějakého lesa. Před ní se rozprostírala velká louka. Kousek od ní byl břeh křišťálového jezera. Popošla několik kroků, protože za cípem lesa vykukovala nějaká stavba. Teď viděla víc, než jednu stavbu. Koukala na jakousi osadu, která se skládala asi z deseti kamenných chýší různě rozprostřených kolem jedné větší budovy, též kamenné.

„Hermiono!“ Polekaně se otočila. „Neboj, to jsem já.“

Před ní stál ten podivný cizinec, který zachránil Rona. Ulehčeně vydechla. „Kde to jsem?“ zeptala se.

„Na tajném místě,“ odpověděl prostě muž. „Ale tady nemůžeme stát, někdo by nás mohl vidět.“ Skryl překvapenou Hermionu za sebe a začali se plížit podél lesa. Došli až ke kraji té osady a vklouzli do jedné z malých chýší.

„Ještě že bydlím na kraji,“ řekl a usmál se. „Posaď se,“ nabídl Hermioně jednu ze dvou židlí, které vevnitř stály.

Vybavení jinak bylo prosté. Dvě zavěšené lehátka a malý stolek se skříňkou.

„Ještě jsem se ti asi nepředstavil, že?“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Jmenuji se Alunar a jsem jeden z Luinového lidu, nebo taky jeden z nadzemšťanů,“ ušklíbl se. Hermiona vykulila oči. „Přišli jsme sem… no, to je dlouhé povídání. Teď mi musíš říct, jak jsi se sem dostala.“

„Chtěla jsem ti poděkovat za to, že jsi zachránil Rona,“ Alunar se trochu začervenal, „ale ty jsi hned potom odešel a tak jsem tě šla najít. Na tom místě, kde jsme se setkali, jsem našla nějaký modrý prášek. Nejdřív jsem si myslela, že je to něco jako letax, ale usoudila jsem, že je to blbost. A potom…,“ zarazila se. „Potom, jsem ten prášek rozhodila nad sebe… A ocitla jsem se tady…“

„Je to prášek, pomocí kterého se dostaneš sem.“

„A kde je to ,tady‘? A co je to ten Luinový lid? Odkaď pocházíte?“

Alunar vzdychl. „Nepocházíme z tohoto světa. Přišli jsme ze světa Sopra. A toto místo je v nějaké části Anglie, nevím v jaké.  Modlové…“

„Mudlové,“ opravila ho Hermiona.

„Tedy, mudlové, ho ještě neobjevili. Je chráněno speciálním kouzlem.“

Hermiona pominula tajemství kolem světa Sopra (doufala, že na to odpověď ještě dostane), ale zajímalo jí, proč přišli do našeho světa.

„Kvůli Voldemortovi. Kdyby tady zvítězil, snadno by se dostal k nám a my bychom si s ním poradili asi hodně ztěží.“

„Ale vy Voldemorta nemůžete zabít! To je Harryho úkol.“

„Víme. My budeme hledat viteály.“

„Aha. A proč mě nikdo nesmí vidět? Vždyť jste nás zachraňovali!“

„O tomhle místě bychom měli vědět jen my. Nevzešlo by z toho nic dobrého, kdyby tě tu našli.“

„Ale ty v tomhle domě nebydlíš sám,“ řekla trochu nejistě Hermiona.

„Ne, ale Bivo je v akci. Je zrovna se skupinou hledačů. Já a ještě několik dalších tu hlídáme. Měla jsi štěstí, že jsem měl hlídku u lesa zrovna já.“

„A ty nehledáš viteály?“ zeptala se Hermiona.

„Teď zrovna ne. Službu mám až za dva dny.“ Najednou zbledl. „Hlídka. Musím na hlídku.“

„Promiň,“ hlesla Hermiona. „Nechtěla jsem tě obtěžovat.“

„To je v pořádku,“ usmál se. „Stejně o tom tady nikdo nepovolaný neví.“

„Tak já půjdu,“ zvedla se Hermiona. Alunarovi přelétl přes tvář stín, jako by mu to bylo líto. Podal jí modrý prášek.

„A nechceš…“ ozvalo se dvojhlasně. Oba se tiše zasmáli. Hermiona se trochu začervenala.

„Jestli chceš, můžeš se sem zítra zase přijít podívat. U jezera znám jedno místo, které je krásně skryté. Byla bys tam v bezpečí. Tedy pokud chceš…“ Hermiona nadšeně přikývla.

„Jenom budu asi potřebovat víc prášku,“ namítla s úsměvem. Dal jí celý váček.

„Budu tě tam zase čekat.

 Teď si jen představ místo, kam chceš dopadnout,“ reagoval na Hermionin nejistý pohled.

„Děkuju. A ještě jednou za Rona!“ Pak už byla jen modrá záře.   

 

 

 

Mezitím v minulosti…

„Kde je tvůj syn?“ zeptal se naštvaně jakýsi kouzelník v otrhaných šatech.

„Můj syn?“ opáčila vzdorovitým hlasem Lily. Byla přitisknutá k chladné zdi opuštěné školní chodby. Na hruď jí mířila hůlka. „Já žádného syna nemám!“

„Ale máš. Přišel z budoucnosti a jmenuje se Harry Potter.“

Lily si odfrkla. „Blbost. Nikoho se jménem Harry Potter neznám!“

„No, tak uvidíme,“ zašklebil se kouzelník. Mávnutím hůlky Lily svázal. Pak vytáhl z kapsy lahvičku s odporně zelenou tekutinou a násilně ji nalil Lily do pusy. Lily začala splývat s okolním prostředím. Kouzelník si jí přehodil jako pytel přes rameno a odešel.

 

 

Žádné komentáře
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.