Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Minulost, přítomnost, budoucnost

Kapitola 6.

 

Když už se Lily u Harryho neukázala třetí den, rozhodl se, že i přes veškeré nepříjemnosti, které by mohly vzniknout, se vydá na výzvědy. Vyzbrojil se tedy svou nefungující hůlkou a vyklouzl z komnaty. Držel se v méně frekventovaných chodbách a pokaždé, když uslyšel zvuk kroků, schoval se za brnění, sochu nebo tak. Když zase skákal do přístěnku, prohlédl si přicházející postavu a usoudil, že bude celkem neškodná. Podle pruhované žluté šály poznal, že je to dívka z Mrzimoru. Možná tak ze šestého, sedmého ročníku. Ta by mohla vědět něco o Lily. Chvíli před tím, než došla k jeho úkrytu z něho vyšel. Podívala se na něj pohledem, který naznačoval, jestli je jeho mysl normální. Ale když si víc prohlédla jeho obličej, začala rudnou a zdálo se, že se rozteče.

„Ahoj,“ pozdravil s nesmělým úsměvem Harry.

„Čauky,“ opětovala mu dívka sladce. Jo, tak to promiň holka. Pomyslel si Harry, když si vzpomněl, jak byl James obletovaný.

„Prosimtě, neviděla jsi někdy v minulých třech dnech Lily Evansovou?“

„Lily? Ne, neviděla,“ odpověděla s rychle změněným kyselým výrazem.

„A něco bližšího, třeba od nebelvírských nevíš?“

„No už se po ní taky sháněj. Nevídají ji ve společenský místnosti a co jsem zaslechla, tak prej ani její spolubydlící neví, kde je…“

„Aha, tak dík,“ odpověděl dutým tónem Harry.

„Jo a mimochodem, začínáš nové kolo vyptávání?“

„Co-cože?“ zeptal se zmateně.

„No, už ses totiž ptal všech sedmáků a šesťáků…“

„Je, no tak promiň, ty jsi mi asi nějak vypadla z paměti.“ Dívka si odfrkla a při odchodu se snažila vypadat co nejelegantněji, ale pak se dala do běhu a Harry ještě slyšel její tlumené vzlyky. No to sem tomu zase dal.

Zpátky do komnaty se vydal zkroušený a úzkostlivě si představoval, co všechno se mohlo Lily stát. Nakonec dospěl k tomu, že jejich rozhovor přece jenom zaslechl a Lily za to teď pyká. Bude se muset víc poptat a zjistit, kde byla viděná naposledy. Aniž by zvedl hlavu instinktivně zahnul za roh a pokračoval dál v dlouhé chodbě. Uslyšel ale nějaké hlasy. Poplašeně se podíval, kdo to před ním je. Zalapal po dechu. Blížili se k němu Lupin s Jamesem. Byli od něho asi jenom deset metrů. Ale naštěstí byli do něčeho zabráni a pořád se smáli. Alespoň tedy Lupin. James byl spíš zamlklý a občas se jen uchechtl. S představami těch nejhorších konců se Harry rozhlížel, kam by se dalo ukrýt. Nikde ale žádná socha, nic. Naštěstí po jeho levici vedlo dolů úzké schodiště. Neváhal a několika skoky ho seběhl. Na konci byly malé dveře. Zkusil je otevřít, ale dospěl jenom k tomu, že zavrzal klikou. Sykl a co nejvíc se přikrčil k zemi. Téměř ležel nalepený u zamčených dveří a modlil se, aby ho ti dva nespatřili. Jejich hovor slyšel čím dál blíž, ale najednou se nahoře u schodiště zjevila mlhavá postava. Lily!  Proběhlo Harrymu hlavou, když zaostřil. Byla to opravdu mlhavá Lily.

„Harry,“ promluvila tiše. Blížící se hovor rázem utichl. „Musíš, musíš… tam jít.“ Mluvila takovým strojovým a trochu zrnitým hlasem. Různě se přitom šklebila. Imperius, pomyslel si Harry, když viděl, jak se Lily brání vlastnímu hlasu. „Musíš jí tam…“

„Kam?“ slyšel Harry ze shora Jamese.

Lily pokračovala, jak by o Jamesově přítomnosti neměla potuchy. „Do Zapovězeného lesa. Pořád rovně, velký strom… kříž…,“ mluvila čím dál obtížněji a najednou vyhrkla svým opravdovým hlasem: „Ne, nechoď tam!!!“ Pak zmizela. Harry zůstal v podřepu a přemílal si všechny informace. Lily byla unesena, to je jasné. Nejspíš ji drží v nějakém úkrytu v Zapovězeném lese. Musí se tam dostat a zachránit ji. Vytáhl svou hůlku a podmračeně se na ni podíval. Tohle vůbec nebude jednoduché.

„Rychle, musíme tam hned jít Remusi!“

„Jamesi neblázni, vůbec nevíme, kdo jí unesl, řekneme to profesorům a…“

„Ztráta času! Zajdi pro Siria a Červa, já jdu napřed. Ale Remusi… nemusíte tam chodit…“

„Zajdu pro Siria, Červa a nějakého profesora. A ty půjdeš se mnou, Jamesi.“

„Můžou jí něco udělat, není čas!“ vyhrkl James a rozběhl se chodbou pryč.

„Jamesi! Jamesi!“ křičel Remus, ale pak zaklel a taky odběhl pryč.

Když Harry vylézal ze schodiště, třásli se mu nohy. Všechno je moje vina! Kdybych to Lily neřekl, nemusela teď někde trpět, James by nic neslyšel a neběžel by za ní, navíc teď za ní musim i já a že mám opravdu fungující hůlku… „Kurva!“ křikl a rozběhl se za Jamesem. Neohlížel se na nic a na nikoho. Narážel do lidí a bylo mu to naprosto jedno. Ti naštěstí v jeho chvatu nepostřehli Harryho tvář. Konečně dorazil na pozemky. U okraje Zapovězeného lesa, kousek od Hagridovi boudy, uviděl Jamese. Za chvíli už zmizel v temnotě lesa. Harry zrychlil do trysku a za chvíli už také stál u okraje lesa. Před sebou slyšel nějaké šustění. Co nejtišeji vstoupil do stínu a dával pozor, aby nešlápl na nějakou větvičku. Asi deset metrů napříč k němu klečel James a snažil se nejspíš vymotat nohy z nějakého porostu. Pomoct nebo ne, prohnalo se Harrymu hlavou. Když mu pomůžu, bude to stát spousty vysvětlování, ale zase bysme mohli spojit síly… Když mu nepomůžu, tak budu na toho parchanta či parchanty sám a budu mít menší šanci. Za chvíli přijde nějaký profesor, pomůže Jamesovi, dostanou se do toho úkrytu, uvidí mě, zachrání Lily, možná i mě, budu muset vysvětlovat mnohem většímu počtu lidí… Možná pak budu mít nějakou šanci dostat se z minulosti…

„Hej!“ křikl na Jamese. Byl smířen s tím, že se prozradí, ale najednou ho napadlo něco ztřeštěného. James otočil hlavu a překvapením vykulil oči.

„Já jsem tvoje eh… vize… ne! Já jsem tvůj opatrovník. Můžu ti pomoct v čase tvé nouze.“ Proboha co to říkám, rozbrečel se téměř Harry nad svou hloupostí. James na něho pořád nechápavě civěl.

„Ty seš můj opatrovník?“

„Eeem jsem,“ usmál se Harry.

„No, jsi úplně stejný jako já a dvojče nemám. Dvojník, to se mi moc nezdá… Ale o opatrovnících už jsem slyšel. Akorát jsem nevěděl, že můžou být hmotní. A to ty jsi, co?“

„Ano, jsem. Ale hmotní můžeme být jenom někdy. Když jde o opravdu vážný problém. A to tenhle je.“

„Takže mi pomůžeš zachránit Lily?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Harry a povzdech si. Pak uvolnil Jamesovi nohy a pokračovali dál, rovně.

„Lily říkala něco o stromu a…“

„A kříži,“ doplnil Harry.

„Jak to víš?“

„Jsem přece tvůj opatrovník,“ usmál se. „Myslím, že ten kříž bude znázorňovat strom. Velký strom ve tvaru kříže.“

„Ano, to je dost možné. Mimochodem, víš o mně všechno? Myslím tím moji budoucnost a tak.“

„Vím,“ řekl Harry. Ale bude záležet na téhle akci, jestli to všechno nakonec bude pravda…

„Takže hledáme nějaký strom ve tvaru kříže,“ zamumlal James. Harrymu neuniklo, jak se na něj dívá. Až trochu podezřele. Ono taky proč ne. Za zády se mu objeví úplně stejný kluk a začne mu vykládat, že je jeho optarvoník. Harrymu se ani nechtělo věřit, že mu na to James skočil.

Pak konečně uviděli ten strom. Byl opravdu velký a ve tvaru nemotorného kříže obrostlého mechem. Došli k němu.

„A co teď?“ zeptal se James.

„Mě se neptej, já můžu pouze radit a to v případě té největší nouze. Jestli najdeš vchod záleží jen na tobě.“ James si ho nepříjemně změřil a začal pátrat po nějakém vchodu. Ač to Harry nedával moc znát, hledal také. Pomalu začal strom obcházet. Když se koukl nahoru, zdálo se, že jedno rameno pomyslného kříže je duté. „Hele, koukni!“ zvolal a vzápětí by se nejraději zadupal do země.

„Takže mi vůůůbec nepomůžeš,“ řekl ironicky James, zatímco koukal nahoru. „Kdo jsi?!“ vypálil. „A nehraj už na mě nic s opatrovníkem, na toho ti kašlu.“

„Kdo jsem, to ti vysvětlím až s Lily,“ snažil s vycouvat Harry. Nechtělo se mu opakovat celou jeho historii. Ztratili by čas a bůhví jak by James reagoval.

„Je to past!“ zasyčel jeho otec. „Jsi jeden z těch, kteří unesli Lily. Máš mnoholičný lektvar a teď mi pomáháš dostat se do vašeho doupěte. Sice nevím proč, ale chcete nás tam mít oba.“

„Ne, Jamesi tak to není. Toto je moje opravdová podoba. A koukni na mou hůlku, nefunguje.“ Harry vytáhl hůlku a podal ji Jamesovi.

„A kdo teda jsi?“ zeptal se, když s hůlkou zkoušel marně udělat nějaké zaklínadlo.

„Lily o mně ví, kvůli mně tady je. Až ji dostaneme pryč, řekneme ti to.“

„Ale já to chci vědět hned. S nejistotou tam nevlezu!“ James pomalu vytáhl hůlku. Harry si vzal tu svou a pak rychlým nečekaným pohybem vzal i tu Jamesovu.

„Stůj!“ namířil ji na něj. „Jsem stejně schopný jako ty.“ Pak fungující hůlku zvedl k dutému rameni. Zároveň ale držel nefungující v levé ruce proti Jamesovi. „Lhal jsem, ta moje taky funguje,“ řekl se zrakem upřeným nahoru. Pak pronesl dvě slova a s Jamesovi hůlky vystřelilo lano. Začal šplhat. James se jen marně rozhlížel, jak by se za ním mohl dostat bez použití kouzel. Když se Harry dostal nahoru, vyndal nevlastní hůlku a hodil ji k Jamesovým nohám. „Já nejsem zlý,“ pomalu pronesl a zmizel ve stromu.

Poslední komentáře
30.04.2008 18:59:18: prosím další kapčusmiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}
01.04.2008 15:27:37: prosím prosím novú kapitolku pridaj smiley${1}
23.01.2008 20:41:22: skvělá povídka, moc se těším na pokračování
13.08.2007 12:12:10: teda Gino! tahle kapitolka byla naprosto úžasná vážně skvělá
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.