Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Povídka X

Kapitola 1.

Pomalým krokem šla po chodníku. Zachumlaná do mikiny a s rukama v kapsách. Byla už tma, ale ona nedávala prostor chmurným myšlenkám, že kvůli pozdnímu příchodu ji rodiče seřvou. Věděla, že by na ni křičeli i kdyby přišla včas. Christel vůbec nechtěla domů. Loudala se jak nejvíc mohla, ale pokud by ještě víc zpomalila, zastavila by se. Doma na ni čekala jen nevlastní matka na zhroucení, otec alkoholik a nesnesitelná sestra. Bohužel, v dálce už zahlédla světla jejich domu. Zastavila se a zadívala se na oblohu. V hlavě jí proběhlo jen, proč…

 

„Chris.“ K malé holčičce přiklekl její otec a pohladil ji po vlasech. „Víš, stala se… ošklivá věc. Jak byla maminka v té nemocnici, tak ona… už se domů nevrátí.“ Christel začaly po tvářích stékat slzy.

„Takže, ona-ona umřela?“ pronesla mezi vzlyky. Muž přikývl a sklopil hlavu.

Dva roky poté se otec utápěl v alkoholu a víc než on, spíš Christel vychovávali prarodiče a přátelé. Pak ale do jejich života vstoupila Marie. Vytáhla tátu z pití a narodila se jim Lena. Chvíli to vypadalo, že budou žít jako normální rodina. Ale za nějaký čas otec zase začal s pitím. Nevlastní matka už ho v tom ale nechala. Veškerou svou pozornost teď věnovala malé Leně. Postupně se to čím dál víc zhoršovalo. Dělala z Christel služku na všechno. Řvala na ni kvůli každé drobnosti. Chris hodněkrát uvažovala, že prostě uteče a nechá zkažené dětství za sebou. Ale ještě tak neudělala.

 

Z přemýšlení ji vytrhl velký černý stín, který na vteřinu zahalil několik hvězd. Zatřepala hlavou a vydala se šouravým krokem opět k domovu.

„Jdeš pozdě.“

„Ano,“ odpověděla klidným hlasem.

„Ano? Kde jsi byla?“

„Venku.“

„A to ti nevadí, že zatímco ty jsi se courala venku, já tu za tebe musela pověsit a vyžehlit prádlo, uvařit, vyluxovat a sklidit nádobí?“

„Ne, nevadí,“ odsekla Christel a práskla dveřmi od svého pokoje. Její vlastní pokoj byl její jediné štěstí. Zamykala se v něm a tak jí tam nikdo nemohl. Když byla doma, byla spokojená jedině tam. Otevřela okno, aby vyvětrala a přestala vnímat matčin řev zezdola. Převlekla se do pyžama a hupsla do postele.

Spala asi čtyři hodiny, když do pokoje otevřeným oknem vplul malý třpytivě modrý obláček. Zastavil se nad spící dívkou a rozplynul se. Najednou Christel z očí zazářila dvě ostře modrá světla. S leknutím se probudila. Chvíli nic neviděla, ale za chvíli začaly věci dostávat své obrysy v šedé tmě. Trochu se jí motala hlava. Trochu se jí motala, ale třeštila jí opravdu hodně. Chris netušila, co se stalo. Jen prostě ucítila, jak se do ní vlilo ohromné množství energie a bůhvíčeho ještě. Posadila se na posteli. Cítila se opravdu divně. Jakoby v ní bylo něco navíc. Protože pochybovala, že zase usne, oblékla se do jean, trička a mikiny a potichu vyklouzla ze dveří. V domě bylo ticho. Venku vytáhla z boudy velkého černého vlčáka a společně pak vstoupili do černočerné tmy za plotem jejich zahrady. Dělala to takhle často. Když nemohla usnout, jednoduše se oblékla a šla s Flintem na noční procházku.

Procházeli kolem živých plotů, když před ně zpoza rozložitého dubu vystoupily dvě postavy v dlouhých pláštích. Christel se překvapeně zarazila. Flint zavrčel.

„Nedělejte překvapenou,“ promluvila jedna z postav. „Moc dobře víte, kdo jsme.“

„No to teda nevím,“ řekla trochu nejistě Christel.

„Chvíli nám trvalo, než jsme vás v tomhle světě našli, a ani pak jsme si nebyli moc jistí, jestli jste to opravdu vy. Ale sledovali jsme vás… A dneska…,“ ušklíbla se postava, „jste se prozradila.“

„Cože?“ vyprskla Christel.

„Myslím, že už bychom měli jít. A nebylo by chytré dělat problémy.“

„Proč bych s váma měla někam jít?“ ohradila se. „Vždyť vás vůbec neznám!“

„No tak jdeme.“ Jedna postava ji popadla za ruku.

„Pusťte mě,“ prskala dívka a snažila se ze sevření vymanit. Chytla ji i druhá postava. Najednou od Christel vylétl proud zeleného světla a odhodil první postavu asi o deset metrů dál. Christel na to zůstala vyjeveně koukat. Už se vůbec nebránila druhé postavě, která jakoby si toho vůbec nevšimla a teď pronášela nějaká slova. Ta slova se do ní vpíjela a svazovala to něco, co v sobě cítila navíc. Mezitím se odlétnuvší postava zvedla a z louky u cesty přivedla dva podivné tvory. Flint zakňučel a stáhnul se do křoví. Ochromená Christel už vůbec nevěděla, o co tady jde. Ti dva tvorové měli mohutné tělo bílého tygra, ale z boků jim vyrůstala velká prachová křídla.

„Co jsou zač?“ zeptala se poněkud roztřeseně.

Jedna postava se zachechtala. „Neříkejte, že neznáte Livtigy! Vždyť vás pořád pronásledovali, nedělejte, že nic nevíte.“

„Ale já opravdu nic nevím! S někým si mě pletete!“

„My moc dobře víme, kdo jste a rozhodně si vás s nikým nepleteme.“ Potom Christel svázal ruce a nohy a přehodil ji přes hřbet většího Livtiga. Nakonec si sedl za ní a rukou poplácal tvora na boku. Ten udělal pár dlouhých kroků a vzlétl. Dívka zděšeně sledovala, jak se jí země vzdaluje a cítila kolem sebe čím dál tím studenější a prudší vítr. Poněvadž ležela na břichu, tak se jí z pohledu na neskutečnou výšku začalo dělat špatně. Bála se, že spadne a navíc se začala neovladatelně třást zimou. Jezdec si toho všiml a pak k ní skrz vítr dolehla jeho jízlivá poznámka: „To už se asi těšíte na teplo našeho města, co?“ zachechtal se. Zavřela oči a pokoušela se usnout. Nešlo to, tak doufala, že omdlí a nebude vnímat okolí. Nejspíš se jí to podařilo. Když se probudila, zjistila, že letí níž, nad rozlehlými sněhovými pláněmi. Všude jen bílo, sem tam se zazelenalo vyčuhující jehličí stromů. Bolela ji hlava. Trochu jí otočila a spatřila, jak se jezdec za ní baví s druhým, letícím na Livtigovi vedle nich. Ani jeden ji teď nesledoval. Zkusila tedy pouta na rukách. K jejímu překvapení se pomalu začala uvolňovat. V tom jedna z postav vykřikla. Christel se lekla a cukla sebou, takže se jí uvolněné provazy vysmekly a spadly dolů. Semkla oči a čekala, kdy jí začnou bít nebo tak něco. Nic se ale nestalo, místo toho se začali trochu snášet. V dálce zahlédla něco tmavě žlutého. Ostře to kontrastovalo s bílou krajinou.

Pak si ale jezdec všiml toho, že nemá pouta. Něco vykřikl a mávl rukou. Ale tímto pohybem ztratil rovnováhu a strhnul s sebou i Livtiga. Ten se prudce nahnul a jezdec měl co dělat, aby se udržel v sedle. Chris ale začala pomalu sklouzávat. Začala padat. Její ruku chytl jezdec. Cítila, že jí vlastně nechce pomoct, jenom nechce, aby mu spadla kořist. Už si myslela, že ji vytáhne, když jeho sevření povolilo. Teď už věděla, že ji nic nezachrání. Padala mrazivým vzduchem…

 

Sakra sakra sakra, pomyslela si dívka, když před sebou uviděla skupinu lidí. Vcházeli zrovna mezi větší skálu a menší lesík. Aby se jim vyhla, bude muset zahnout do toho lesíka a při velké rychlosti se vyhýbat vzrostlým kmenům.

„Aaaaaaaaaaaaaaa,“ zaječela a strhla kůru, na které jela, mezi stromy. Lidé se na ni vyděšeně podívali, ale pak pokračovali ve své cestě. Kličkovala a pomalu zpomalovala. Když zajela do nějakého křoví, konečně zastavila. Vyhrabala se na volný prostor, vstala a oklepala ze sebe sníh. Pak s podívala na své „vozidlo“ v roští a uchechtla se. Začala s jeho taháním ven. Po chvíli ale zaslechla větší šramot než ten, který způsobovala ona. Zarazila se. Šramot se ozval zas. Rozhlédla se kolem. Šustot se ozval z nedalekého keře. Vypadalo to na něco většího. Zamračila se. Zvířata se na povrchu nezdržují a o jiných tvorech nejsou téměř žádné zmínky. Takže by to měl být někdo z Města. Snad. A možná, že potřebuje pomoc. Vydala se tedy k tomu velkému trnitému keři.

„Halo?“ Z keře se vysunula nějaká ruka. Vrhla se ke keři a začala odlamovat a odhrnovat větve. Vykoukla na ni podrapaná a bledá tvář nějaké dívky. Měla promodralé rty a na obočí a vlasech se jí usadil jemný poprašek sněhu. Dýchala povrchně. Bůhví, jak dlouho tady byla, pomyslela  si a snažila se ji vyprostit z toho keře. Konečně se jí to podařilo. Pak ještě dokončila záchranu své jezdící kůry a naložila na ni promrzlou dívku. Jelikož neměla žádný provaz, kterým by mohla náklad táhnout, musela postrkovat kůru ze zadu. Takže byla předkloněná, rukama držela okraj kůry a jak běžela, táhla ji před sebou. Byla už na posledním úseku cesty k Městu a kopec už tu nebyla tak prudký. Ve velkém kabátu jí bylo za chvíli dost velké horko. Zastavila a nejraději by si vrazila facku. Běží tady s kabátem a veze tence oblečenou zmrzlinu, která nemá žádný pohyb. Rychle si kabát svlekla a zabalila do něj cizí dívku. Okamžitě na sobě ucítila mrazivý závan. Opět popadla kůru-sáně a rozeběhla se. Předjela tu skupinku lidí, kvůli které musela uhnout do toho lesíka. Dorazila k velkým okrovým hradbám. Černala se v nich, vzhledem k jejich velikosti, ne moc velká brána. Vyhrnula si tenký bílý rukáv tuniky. Zápěstí jí obepínal jednoduchý stříbrný náramek. Přiložila jej do výřezu, který byl nepochybně stvořen právě na tento náramek. V bráně něco zarachotilo a pak se otevřela. Vjela do šedé místnosti. Okamžitě se celou místností rozezněl hluboký a dutý zvuk. Ji to ale nijak nepřekvapilo.

„Vio!“ vyhrkl překvapivě nějaký muž, který k ní přistoupil.

„Tati,“ usmála se na něj. „Mám tu poraněnou záhadu.“

Žádné komentáře
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.