Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Povídka X

Prolog

NeFF, fantasy.

Zvláštní dívka ve zvláštní slepé uličce se ohlédla přes rameno, odfrkla si a stiskla sponu na svém pláštíku. Zavřela oči a začala mumlat nějaká slova. Skrze prsty, svírajíc sponu, se dralo zelené světlo. Vykreslilo na protější zdi mihotavý červený kruh, ve kterém se přelévala mlhovina jako řídké těsto v misce. Dívka otevřela oči. Zbystřila, protože za sebou uslyšela vzrušené a vzteklé hlasy. Ušklíbla se a skočila do červeného kruhu. V tu chvíli, kdy zmizela a kruh se začal zmenšovat, se v uličce objevilo asi deset ozbrojených mužů.

„Za ní!“ vykřikl jeden, podle červeného pláště pravděpodobně jejich velitel. Mužstvo se ošilo, ale pak nesměle vyrazilo ke zdi, na které červený kruh už nebyl téměř vidět.

„Pitomci!“ zařval velitel, když mu došlo, že už neprojdou. „Srabové!“ nadával dál. „Jestli se kvůli tomuhle vašemu zaváhání stane něco hodně ošklivýho, tak vám slibuju, že vy, půjdete první!“ Několik mužů pobledlo, pár se jich ale zatvářilo vzpurně. Velitel, při pohledu na těch pár pohrdavých výrazů trochu couvl a mávl rukou k odchodu.

 

Lehce dopadla na zem. Za ní byla kamenná zeď. Vyšla ze stínu velkých domů, přímo na rušnou ulici. Několik okolo procházejících lidí se na ni podívalo pohledem překvapeným, zmateným, znechuceným a pohledem dusící smích. Na těch pár „dusících se“ lidí se zle zamračila, což vyvolalo u jedné částí úlek a u té druhé to spustilo držící salvu smíchu. Tiše zaklela a pozorně si prohlédla jejich oděvy. Potom se podívala na své oblečení a zaklela znovu. Tentokrát hlasitěji. To už vyburcovalo přihlížejícího strážníka. Přišel k dívce a významně nadzvedl obočí. Ta si ho nevšímala a rozhlížela se kolem.

„Hledáte něco, slečno?“ zeptal se trochu dotčený strážník. Prudce k němu otočila hlavu.

„Kudy se dostanu do Welingtonského lesa?“ odpověděla otázkou.

Strážník se rozesmál. „Ten je odtud vzdálený asi 300 kilometrů, slečno.“

„To si Zolejov šeredně odskáče,“ ucedila dívka.

„Kdo prosím?“ optal se trochu stupidně uniformovaný muž. Dívka neodpověděla. „A mohla byste mi aspoň říct, kam jdete takhle vystrojená? Na karneval?“

„Na karneval?!“ vyprskla.

„Ne-nebo snad ne?“ vykoktal zmateně muž. Nutno dodat, že nikam jinam by se dívka nehodila. Na sobě měla těsně obepnuté černé šaty, sahající do půle stehen. V pase ji obepínal šedý pásek spletený z několika menších copánků. Na levém boku měla zavěšený meč. Horní polovinu těla jí zahaloval černý pláštík s šedo-stříbřitým nádechem. Pod krkem byl sepnut sponou tvaru kapky, tou sponou, která dívce pomohla vytvořit portál na zdi. Spona byla ze stříbra. Na nohou měla černé lesklé kozačky s několika přezkami. S jejím oblečením kontrastovaly měděné vlnité vlasy do půly zad. Za ušima je měla jemně sepnuté, takže jí nespadaly do obličeje a nemohly jí zakrývat zelené oči s dlouhými řasami. Mezi nimi se rýsoval malý nosík. Pohlednou tvář doplňovaly plné rty.

„Takže 300 kilometrů, říkáš?“ zapíchla do něj prst. „A jakým směrem?“

„Eeeh, východním,“ roztřeseně odpověděl ohromený strážník.

„Dík,“ řekla a zaběhla zpátky do tmavé uličky, ze které se vynořila. Zaplula za nějaký kontajner, aby ji z ulice, kde dialogem s policistou způsobila menší divadlo, nebylo vidět. Takže 300 kilometrů východně…, pomyslela si a opět stiskla sponu. Obklopila ji zelená záře a za chvíli ji i pohltila…

Žádné komentáře
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.