Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

22 kapitola

Další kapitola, pokud nebude dost komentářů, další se s nejvyšší pravděpodobností značně opozdí :P
Tmavé oči pohlédly na kamenou mísu se zvláštní tekutinou a na jemných ústech se objevil úšklebek. Kdo ví, co se postavě ve tmě honilo hlavou, ale jen o pár chvil později se místem rozlehl smích tak strašlivý, že ptáci poděšeně odlétali.
                                             ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
V Bradavicích nastal vánoční shon. Lidé naříkali nejen kvůli tomu, že stále ne a ne napadnout sníh, ale především většina nestihla nakoupit dárky kvůli útoku v Prasinkách a další návštěvy byly zakázány.
Harry Vánoce nijak zvlášť neprožíval. Snad jen, že brzy měl být svátek Imbolc, zimní slunovrat. Nad dárky přemýšlel jen zběžně.
Čím se teď on, a ostatní zabývali, bylo především hledání místa, kde jsou ukryté artefakty.
Seděl v knihovně hlavu si podepíral rukou a obracel stránky. Jeho pohled byl nepřítomný, ale to nic nemněnilo na tom, že kdyby se v knize mihl jen stín nějaké stopy ihned by si jí všimnul. Hlavou se mu míhalo spousty věcí. Jak naučit ne-elfa elfské písni, co dělat s hroznými nočními můrami, které nepříjemně připomínali vize a jak se vykroutit z Vánočního plesu. Brumbálův hloupý nápad ho naprosto odzbrojil a to, že se na něj bude muset dostavit bylo ještě horší.
Ruka, která otáčela stránky zůstala ležet a Harryho oči se pomalu zavíraly. V té chvilince, kdy jeho mysl opustila vědomí a odešla do světa snění stihl zaslechnout smích. Nepříjemný a bodavý. Prudce sebou škubl za účelem probudit se ze snu, až nakonec skončil na zemi. V hlavě se mu míhalo najednou tolik myšlenek, pocitů a vzpomínek, které ten smích vyvolal, že nestačil zachytit ani jediný z nich. Ještě chvíli paralyzovaně ležel, než ho vytrhl ostrý hlas knihovnice.
,,Co to děláte Pane Pottere?!"
Harry se začal zvedat.
,,Omlouvám se," zamumlal a zvedl židli. Knihovnice se otočila a pro sebe si něco mrzutě mumlala. Harry si toho nevšímal. Knihu vrátil zpátky a vydal se směrem ke kabinetu profesora OPČM.
                                         ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
Moari seděl za stolem a dlouhými škrty opravoval úkol jednoho třeťáka. Byl zděšen na jaké úrovni tu jsou znalosti. Z přemýšlení ho vytrhlo zaklepání. Vyzval neznámého dál a otočil se.
Ve dveřích stál Harry. Byl bledý, už několikátý den nevypadal příliš zdravě. Nyní se ale zdálo, že viděl smrt.
,,Děje se něco?" zeptal se a v hlase se mu mihl stín obav. Harry na něj upřel pronikavý pohled a nervózně si olízl rty, jakoby nevěděl kde začít. Tohle chování k němu vůbec nešlo. Moari se postavil.
,,No tak, co se stalo?" promluvil konejšivě a zatlačil Harryho do židle.
,,Já..." promluvil váhavě a naprázdno polkl. Moari sledoval jeho chování s rostoucím údivem, věděl ale, že násilím z něj odpověď nedostane.
,,Dáš si čaj?" navrhl neutrálně. Harry zavrtěl hlavou.
,,Já vůbec nevím co se totu děje.Ničemu nerozumím!" zamumlal zoufale.
,,Povídej, co se stalo."
,,Mě se zdají sny. Hrozné sny. Ale dneska sem jen na chvíli usnul a viděl sem něco, co sem neměl spatřit."
Moari nechápavě nakrčil obočí. Tón, kterým chlapec mluvil mu naháněl strach.
,,Ani nevím co sem viděl jen vím, že je to zlé," zmateně zavrtěl hlavou.
,,Jaké sny se ti zdají?" zeptal se z nenadání. Harry se na něj podíval.
,,Noční můry o smrti a týrání. Vím, že se to už jednou stalo, ale já tomu nemůžu zabránit. Pamatuješ si na Hopkinsnovi minulý týden?"
Moari si okamžitě vybavil článek v novinách a obrázek rodiného domu nad kterým vyselo znamení zla. Přikývl.
,,Viděl sem všechno."Harry ještě více zbledl.
,,Myslíš, že to má nasvědomí Ty-víš kdo?"
Harry chvíli přemýšlel a nakonec pokrčil rameny.
,,Nevím kdo, nebo co to je, ale pokusím se to zjistit," prohlásil odhodlaně. Přestlo ale, když Moari navrhl, že by si měl jít lehnout obdařil ho chlapec zděšeným pohledem.
                                            ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
Voldemort seděl ve svém trůním sále a poprvé za mnoho, mnoho let měl strach. Strach z něčeho mnohem mocnějšího než je on sám.
                                           ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
Harry kráčel chodbou, kde se jen chvílemi mihl nějaký student a vruce svíral lahvičku s lektvarem Bezesného spánku. Silně pochyboval, že pomůže, ale Moari ho k tomu donutil.
Umyl se, zalezl do postele a vyklopil do sebe obsah flakónku. Trvalo jen pár okamžiků, než se ponořil do hlubokého spánku.
Za začátku opravdu žádné sny neměl, to se ale postupem noci změnilo. Tuto noc se mu nezdálo o mučených lidech. Hlavou se mu míhaly pomatené obrazy aur lidí, ale i bytostí, které nikdy lidmi být nemohli. Připadal si jako němý pozorovatel a sledoval kolem sebe vír barev. Zmocňoval se ho stísněný pocit naléhavosti, který ale vycházel z něho samotného. Chtěl odsaď pryč už proto, že se cítil až nepříjemně podobně, jako když byl ve Voldemortově mysly nevědomky. Tentokrát ho ale nebolela jizva. Jeho mysl sebou kroutila a snažila se dostat pryč, což se jí nakonec povedlo.
Otevřel oči. Srdce mu bylo nepřirozeně rychle a kolem se v drobných výírech točila magie a značila tak rozrušení. Chvíli jen ležel a pozoroval, jak se kolem něj vlákna magie pomalu ustálují, až nakonec zbyl jen pocit ve vzduchu. Až v tu chvíli mu začalo vrtat v hlavě co to viděl. Tak nějak tušil, že sen nebyl jeho. Své sny přece pozná. Ale kolik lidí na tomhle světě mohlo vidět aury tak zřetelně jako je viděl on? A proč se ocitnul ve snu někoho jiného? Žádné rozumné řešení ho nenapadalo. Do snů se mohl dostat jenom člověku, se kterým ho něco svazovalo, jako například s pánem zla. Ale žeby Voldemort viděl aury? Vyloučit to nemohl.
Z vedlejší postele se ozvalo zakňučení. Harry si uvědomil, že rozrušení se muselo přenést i na jeho spolubydlící, kteří byli ve spánku mnohem méňe odolní proti emocím přenášeným magií.
Vyklouzl z postele. Dnes už neusne, to bylo jisté. Rozhodl se, že si udělá procházku po hradě. Naházel na sebe oblečení a vyrazil.
                                              ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
Moari tiše kráčel potemnělými ulicemi spícího Londýna. Tedy aspoň této části. Mohl se sice přemístit letaxem a při jeho nemotorné chůzi by mu to v žádném případě nikdo nezazlíval, ale on se rozhodl, že se projde.
Ulice byly ohraničené rodinými domky, ve kterých už dávno nehrála televize ani nebyly slyšet lidské hlasy. Není se čemu divit, v tuto hodinu už jsou všichni zalezlí v postelích. Při té myšlence se Moari hořce ušklíbl a v duchu proklel Brumbálovu nesoucitnost.
Ano, náš všemocný se rozhodl neadekvátně týrat své poddané a tahat je z vyhřátých peřin ve tři ráno. Všichni smrtijedi teď jistě klidně pochrupovali, protože i Ten-jehož-jméno-se-neříká má víc soucitu.
Moari ani netušil, jak se mílí.
                                           ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
Voldemort stál v kruhu svých věrných, sledován nyní už bdělými pohledy.
,,Dnes přišel čas, kdy vám ukážu náš další krok k vítězství," promluvil Voldemort hlasem, ve kterém se zračila pýcha.
Dveře do místnosti se prudce otevřeli a dovnitř vešla vysoká postava v dlouhém plášti. Smrtijedi se na ni otočili a s nepochopitelným strachem sledovali pohled temných očí, který postava věnovala každému z nich.
                                         ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
Moari se posadil na dřevěnou židli u kulatého stolu a hladově se natáhl po šálku kávy, který mu donesla Tonks. Děkovně na ženu v blankytně modrém afru kývl a snažil se jí dívat do očí a ne na hlavu.
Brumbál dvakrát tleskl a čilý ruch, který tak úplně nekorespondoval s nekřesťanskou hodinou rázem umlkl.
,,Svolal jsem vás, abych vám zdělil neodkladnou zprávu," pravil vážně a každému členu věnoval pohled.
,,Je mezi námi zvěd!" dokončil. V místnosti se rozhostilo mrtvolné ticho a každý se začal ohlížet po svých sousedech. Nejdelší a nejpodezíravější pohledy byly věnovány Severusu Snapeovi a dvoum nováčkům. Moarimu a mladé sympatické vyslakyni upírů s milým úsměvem, přátelskýma očima a poněkud zvláštním jménem Nora Morna. Ta nyní nervózně oplácela nepříjemné pohledy a vrtěla se na židli. Moari se také cítil značně nepříjemně.
,,Na mě se nedívejte. Já jsem už mnohokrát dokázal svou věrnost," prohlásil ledově Snape a s přivřenýma očima přejel po lidech.
,,Třeba jak si nám minule nahlásil, co Ty-víš-kdo kuje až když byli všichni mrtví?" odvážil se mladší muž, který pracoval v redakci Denního věštce.
,,Tuhle situaci už sem několikrát vysvětloval. Temný pán tuší mezi svými řadami zvěda a akce nahlašuje jen svým nejvěrnějším, ostatním těsně před začátkem. Kdybych se přemístil, všechno by bylo zmařeno," procedil profesor lektvarů skrz zuby a temným pohledem probodával mladého redaktora, který jakoby se před očima zmenšoval. Jeho poznámka však zaujala a nyní se všichni dívali na Snapea.
,,Je mi líto Severusi, ale rozhodl jsem se tě dočasně vyřadit z řádu," prohlásil Brumbál. V očích Severuse Snape se objevilo překvapení, ale také zděšení. Na prázdno otevřel pusu a pak jí zase zavřel. Moari najednou s učitelem lektvarů soucítil.
Snape se zvedl a hodil poslední pohled na Brumbála. Pohled plný vzteku a rozhořčení.
                                                   ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
Kráčel temnými chodbami hradu. Byly teprve čtyry ráno. Pevněji si přitáhl plášť k tělu a dál sledoval kameny ubíhající mu pod nohama. Ani nevěděl, jak se dostal dostal až ke vchodu. Dveře se nyní s ránou otevřeli a dovnitř vešel Severus Snape. To už ale Harry stál v bezpečí stínu a ani nedutal. Jen strnule hleděl na Snapeovu auru, ve které se míchalo tolik emocí, že bylo složité je rozeznat. Harryho stále překvapovala jeho aura. Učitele lektvarů nikdy neměl rád a představoval si, že musí být celý prolezlý temnotou. To ale nebyla pravda. Jeho aura byla sice zastřená, ale jinak moc dobrá, snad až na pár temných skvrnek.
Snape prolétl sálem jako netopír a dál po schodech dolů. Bylo znát, že je rozzuřený.
Harry ješ dlouhou dobu stál ve stínu. Dokud nevešla další postava, mnohem pomalejším tempem s tipickým stylem.
,,Moari," sykl Harry na profesora. Ten se na něj podíval. Všimnul si ho až když opustil bezpečí stínu.
,,Co tu děláš? Chceš napařit školní trest?!" Moariho hlas zněl podrážděně. Harry si toho nevšímal.
,,Co se stalo? Před chvílí tu proběhl rozzuřený Snape a ty se teď taky netváříš zrovna přátelsky," v jeho hlase zaznělalehký výčitka. Moariho pohled změkl.
,,Promin. Jen jsem nevyspalý. Teď ti ale nic povědět nemůžu."
,,Vůbec nic?" nadzvedl obočí Harry.Moari zavrtěl hlavou.
,,Povím ti to jindy, stav se u mě v kabinetu po obědě, stejně jsem o tom s tebou chtěl mluvit. A teď už běž spát."
,,Jansě! Dobrou noc," rozloučil se Harry a kývnul na profesora. Ten se na něj unaveně usmál a vydal se ke svě ložnici.
Poslední komentáře
21.01.2007 23:34:04: Boží... nic víc ti k tomu nemůžu říct
13.01.2007 14:53:46: je to naprosto koží, boží. A už se nemužu dočkat další kapči. dííííky
12.01.2007 22:56:04: kapitola bude asi v neděli, píše se mi rychle, pude stejně dlouhá jako tahle a možná o něco delší ...
12.01.2007 21:45:28: ´kapitolka je naprosto super a máš můj největší obdiv tak rychle přidej další ať mohu obdivovat ...
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.