Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Kapitola 13.

Harry ležel na posteli. Ale to on nevěděl. Jeho nyní narušená mysl si ani neuvědomovala kdo je a co je. Na změnu čekal ještě další půl hodinu. Myšlenky vypadané ze svých míst se pomalu vraceli na svá místa a zapouštěly kořeny. Nevěděl jak dlouho to trvalo, když si uvědomil kdo je, kde je a co se mu stalo. Hlava mu třeštila jako by v ně měl roj včel a bylo mu zle. Pootevřel oči, ale ostré světlo mu zazářilo do očí a ona je rači rychle zavřel. Jakoby už dál nemohl a otevření očí pro něj bylo to netěžší co mohl udělat znova usnul.
Po dalším probuzení a chvílí strávené nad prozkoumáváním svého mozku se s hrůzou dozvěděl, že nebyl prozkoumán celý. Ne, díky jeho schopnostem obrany. To věděl. Když mu do mysli vnikl blesk všechny zábrany selhaly. S naprostou hrůzou si uvědomil, že pravděpodobně bude následovat ještě jeden, nebo více testů. Věděl, že by se bud to zbláznil, nebo zemřel. Pravděpodobně to na něj působilo hůř, protože jinak by se z výzkumného centra nikdo nevrátil živý. Utéct neměl šanci. Byl vysláblý a tento prostor měl obvzlášť silné ochrany. Mohl doufat pouze v zázrak.

V záři zapadajícího slunce byla znát postava vysokého muže, která se poněkud zvláštním krokem blížila k hustému lesu, obávánému mudlovským, ale i kouzelnickým obyvatelstvem kvůli útokům vlkodlaků. Moari však v žádném případě neměl zamířeno přímo k němu. Věděl, že tam číhají lykani. Vlkodlaci, kteří jsou schopni přeměnovat kdykoliv se jim zachce a nejen o úplňku.
Zastavil se u velkého stromu hodný kus od lesa, který sliboval úkryt a sáhl si do kapsy hábitu, ze kterého vytáhl ještěrku.
Ještěrka jménem Eli. Byla jeho přítelem už od dětství, ale tyhle ještěrky se dožívají vysokého věku, takže se mohl těšit, že ještě několik let mu bude dělat společnost. Kouzelnické ještěrky se dávaly dětem místo sov. Byly schopny doručovat drobné dopisy na krátké vzdálenosti.
Ale on si Eli vycvičil tak, že se stala skvělým poslem stále na kratší vzdálenosti, ale byla schopna toho, že jí nikdo nezahlédl. Na tuhle práci se hodila dokonale. Vlkodlaci by si jí bud neměli všimnout nebo jí považovat za obyčejný plaz.
Přivázal jí na drobné bříško malinký dopis, ve kterém Remuse žádal o to, aby se co nejdřív dostal pryč kvůli naléhavé události.
Pustil Eli na zem a s přáním štěstí jí nechal odběhnout směrem k lesu. Ještěrka nebyla jeho jediným, poněkud neobvyklým poslem. Místo sovy měl malou poštolku Sofie, která byla stejně spolehlivá jako sovy. A také měl akvárium s rybičkami. Ty sice na doručování dopisů nepoužíval, ale za nic by se jich nevzdal.
S posledním pohledem na les šel dál na planinu, kde se přemístil zpět do Bradavic.

Snažil se urovnat poslední zbytky vzpomínek. Celý předešlí den vymýšlel jak uprchnout. Ale na nic nepřišel. V přítomnosti kamer si ani nedovolil cokoliv zkoušet.
Věděl, nebo alespoň tušil, že si pro něj přídou. Bál se té chvíle, ale přišla. Tentokrát to nebyla jenom ta žena, jakoby tušili, že se bude bránit. Ani se nestačil vzpamatovat a už ho vedli. Dokonce proti nim ani nepoužil žádné kouzlo, měl pocit, že by to nedokázal. Cítil se slabý, zmatený a vyčerpaný.
Když došli před přístroj, naprosto neovladatelně se rozklepal, ale oni toho nedbali. Styděl se za sebe, za to, že není schopen zaůtočit a že se tady klepe jako ratlík.
Násilně ho položili a svázali. Přiložili mu stříbrné hůlky ke spánkům. Už zase. V hlavě mu vířila hromada nesouvislých myšlenek a jeho mysl, nyní ochromena strachem se ani nedokázala bránit. Jen tam ležel a čekal na nejhorší bolest ve svém životě. Přišla i tentokrát. Bílý blesk narazil do posledních, spíše instinktivních než vědomých obran jeho mysli. Chvíli pokračoval a jistě by se úspěšně dostal dovnit, ale někdo přerušil kontakt. Blesk zmizel, ale stále živá vzpomínka na bolest přetrvávala. Klepal se jako v horečce a všechno slyšel z dálky. Vedle něj pravděpodobně probíhala hádka, ale než si stačil uvědomit kdo je jeho zachránce, omdlel.

Byl již druhý den co poslal dopis, ale Remus stále nepřicházel. Měl pocit jakoby ho něco táhlo, aby šel Potterovi pomoct. Ten zvláštní pocit pod srdcem. Cítil strach, ačkoliv nevěděl z čeho. Cítil beznaděj, ačkoliv k ní neměl přímý důvod. Vždyt oho kluka ani neznal, nemohlo mu na něm tak záležet. Všechno to přikládal tomu, že Potter byl vyvolený a on se bál, že by ho stratili. Pak by byl konec.
Seděl ve svém kabinetě a upíjel čaj. Byl jimy proslavený. Přísady sbíral hluboko na mořském dně. Měly roztodivné účinky.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Bylo to rychlých několik úderů, které vyluzuje nanejvíš nervozní člověk, dožadující se přijetí.
,,Dále!" křikl směrem ke dveřím a sledoval kdo příde.
Jeho naděje se vyplnily. Dovnitř vstoupil celkem slušně uřícený Remus a vyhrl na něj místo pozdravu podrážděný pohled.
,,Co je tak nutného, že mě odváláváš z mise? Abys věděl, málem mě to stálo krk!" začal vyčítavě Remus.
,,Remusi uklidni se! Nevolal bych tě, kdyby to nebylo životně důležité. Jde o Harryho," vysvětloval Moari a při tom se postavil. Viděl, jak se Remusův výraz změnil od rozčíleného, k překvapenému a potom se v něm zazračila obrovská starost.
,,Co se mu stalo?"
,,Brumbál ho poslal do toho výzkumného centra," vysvětlil stručně a sledoval, jak tentokrát Remus zbledl.
,,Cože?" ptal se přes zaťaté zuby.
,,Slyšels. Bez tvého povolení. Už sem o tom přemýšlel, pravděpodobně to bylo kvůli Popletalovi. Docela mu na tom záleží, jaké s ním má vztahy a kdyby Harryho nevydal mohlo to znamenta problémy,"
,,Takže ty stím souhlasíš?" ptal se rozčíleňe.
,,ne, ne to ne. jak bych s ním mohl souhlasit, když vím co teď Harry prožívá. Musíme urychleně na ministerstvo. Podepíšeš tam revers, díky kteréu nebudou mít právo praktikovat na něm jakékoliv výzkumy do 17-tých narozenin i kdyby... se s tebou něco stalo," promluvil rychle a začal na sebe házet oblečení.

Po rychlém sledu událostí, kdy se dostali na ministerstvo a co nejrychleji sehnali důvěryhodného člověka, který měl přijmout Remusův podpis a zavést je k Harrymu. Naštěstí si Moari našel na odboru několik přátel, kteří jim ochotně pomohli.
Když se bo bůhví jak dlouhé době konečně dostali před odbor záhad, pracovníci jim zavázali oči a vedli je dál. V Moarim to vyvolalo nepříjemné vzpomínky, ale dokázel je potlačit.
Konečně došli do jakéhosi pokoje. Byl malý, sotva se do něj vešli čtyři lidé. Tam jim rozvázali šátky a pokračovali v cestě jedněmi ze tří dveří.
Moari věděl, že zbývá už jenom kousek a ocitnou se přímo uvnitř výzkumného centra. Když otevřeli dveře jednoho z pokojů, ozval se výkřik, snad jenom o dveře dál. Všichni se zastavili a Remus zbledl. Pravděpodobně ten výkřik poznal.
Moari věděl, odkud ten výkřik pochází. Byla to místnost, ve které byl přístroj na zkoumání mysli. Okamžitě se ke dveím vrhl, jakoby na tom mělo záviset všechno a vtrhl dovnitř.
Z práce vytrhl dvojici vědců a na bílém lůžku ležel štíhlý černovlasý chlapec. Proč měl pocit, že ho zná celý život? Záleželo mu na něm tak, jako snad na někom a to ho viděl poprvé v životě.
Mezi vědci a pracovníky se spustila ostrá hádka, ale to on nevnímal. Sledoval chlapce zastřeným pohledem a uvědomovla si, že ho k němu poutá něco silnějšího než pokrevní příbuzenství. Ten pocit pramenil na místě pod srdcem.
Poslední komentáře
15.10.2006 11:25:33: Ooo jako dycky jo??? smiley${1} Moc díky!!!
14.10.2006 14:17:28: Jako vždycky, naprosto skvělísmiley${1}
13.10.2006 23:59:44: Ty bláááho!!! Fakt takovej komentář potěší (potěší všechny kladný komentáře) nicméně fyzické projevy...
13.10.2006 23:04:56: Pááááááááni!!!! Na konci se mi třepaly ruce!!!!smiley${1}smiley${1}
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.