Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Kapitola 16

Věnováno Šibalovi
!!!Komentáře poviné!!!

Naštvaně vrátil knihu do regálu a rezignovaně smotal pegamen. Většina věcí z té knihy byly úplné hlouposti. Spousta věcí v bylinkářství byla přisuzována kouzelníkům. Nikdy ani nepomysleli na schopnost přírody přizpůsobovat se.

S pergamenem v ruce odešel z knihovny směrem k velké síni. Už nechodil na jídlo tam, mnohem rači si vždycky ulovil něco v kuchyni. Bylo tam příliš lidí, kteří se ládovali masem a jemu se z toho dělalo zle, ale dnes tam jít musel, měla se vyhlásit jakási událost, kterou vedení drželo úzkostlivě v tajnosti.

Zahládl Malfoye, jak vchází do síně, ale on si ho nevšimnul.

Od jejich první schůzky už uběhl nějaký ten čas a od té doby mluvil pouze s Moarim. Dohodli se, že co nejdříve začnou pátrat po předmětech, ale zatím nevěděli jak. Harry čekal na znamení, předtuchu nebo snad nějaký důkaz?

Povzdechl si. Bylo mu jasné, že v knihách nic nenajde, ale přesto se o to Ismat s Malfoyem pokoušeli. Jakoby i oni měli to neutuchatelné nutkání zakročit. Harry se zase ptal zvířat. Ty inteligentnější mu byli schopny odpovědět, ale ačkoliv měl z jejich skupiny pravděpodobně největší úspěch jasný obrázek se mu stále nedařilo sestavit.

Jednorožci a další vysoce inteligentní zvířata mu sdělili jakousi pověst o velké hoře, ale ostatní údaje byly u každého zvířete odlišné.

Vstoupil do síně a ačkoliv většina přítomných byla zabrána do vzrušeného šuškání, jeho příchod ani tentokrát neunikl pozornosti. Když procházel kolem havraspárského stolu zachytil pohled Cho a jejích kamarádek, které, když si všimli jeho pohledu spustili v chichot. On se s opovržlivým pohozením hlavy obrátil směrem dopředu a ani si nevšiml jak dívky na jeho černo černé dlouhé vlasy fascinovaně civí.

Došel až k nebelvírskému stolu, kde si sedl až nejvíc do rohu a čekal. Co to může být za oznámení mu bylo celkem jedno. Jen tak se na to Moariho zeptal, ale ten se na něj jen vesele usmál a neodpověděl.

Ředitel na sebe upoutal pozornost dvojím zatleskáním a tím také vyrušil Harryho z myšlenek.

,,Dobrý den studenti! Dnes sem vás sem svolal kvůli založení nového předmětu na naší škole, který bude učit profesor Zair," promluvil ředitel do vzniklého ticha a ukázal na nového učitele, který se postavil po jeho levici. Byl to černoch s krátkými vlasy, vysokou svalnatou postavou a orlím nosem.

,,Bude to předmět bojových umění a také kouzelnických soubojů. Pro studenty 6 a 7 ročníků bude povinný a pro ostatní volitelný. Nyní vám přeji dobrou chuť," dokončil ředitel a posadil se zpět na své místo.

Po síni se okamžitě rozlehl šum a Harry jen rezignovaně zaúpěl. Tohle mu ještě scházelo. Bojové umění. Nesnášel násilí a kouzelnické soboje pro něj nic neznamenaly. Dokázal si poradit sám. Zrovna dneska chtěl jít cvičit. Potřeboval místnost s málou magií, aby pro něj potom nebylo tak složité vyvolat magická vlákna i z například mudlovského prostředí. Aspoň se před Remusovým pohřbem trochu odreguje, ačkoliv se s tím už vyrovnal, stále ho bolelo na to myslet.

Upoutal ho Moarův škodolibý úsměv jakoby cítil jeho odpor k novým předmětům a ukazoval, že on na ně chodit nemusí. Harry se naoko zatvářil naštvaně, vstal a odešel z místnosti.

Už se chtěl vydat rovnou do Místnosti nejvyšší potřeby kde, jak doufal se mu povede odizolovat magii, když ho někdo opatrně chytil za paži. Zalapal po dechu jak se lekl, zvykl si, že vždycky ví dopředu kdo příde.

,,Nemáš čistý svědomí," řekl s úsměvem Mafoy. Nebyl to ironický škleb ani žádná jiná maska. Byl to úplně obyčejný úsměv. Naivně si myslel, že se smát neumí. Asi ho tak změnila Ismat. Nebo jeho nový úkol?

,,Asi," odpověděl a trochu mu úsměv oplatil. Ani nevěděl, kdy se naposledy smál. To už bylo si hodně dávno.

,,Chtěl sem se tě zeptat, jestli si nějak pokročil v hledání," ptal se a přitom se rozhlédl kolem jakoby se bál, aby ho nikdo neviděl.

,,Pojd, probereme to v nějaké prázdné učebně," nabýdl Harry, když viděl s jakou ostražitostí si snaží Malfoy nepokazit reputaci.

Ten trošičku zaváhal, ale nakonec kývl a vydal se za Harrym, který je navedl do prázdné učebny formulí. Plavným pohybem se vyhoupl na lavici a počkal, až mu bude malfoy schopen věnovat pozornost.

,,Obávám se, že čtením z knížek, ptaním se zvířat ani jinými prostředky se odpovědi nedostaneme," promluvil do ticha Harry.

,,A jak to chceš asi udělat?" ptal se Malfoy a do hlasu se mu trochu vloudil ten starý jízlivý tón.

,,Já nevím. Mám pocit, že až bude potřeba to vědět, prostě to vědět budu," prohlásil a pokrčil rameny.

,,Můžeme věřit tvým instinktům?" zeptal se po chvíli ticha Malfoy. Harry si vzpomněl na pocit předtuchy, který zažil už dvakrát a sebejistě přikývl.

,,Můžete mi důvěovat."

,,Tak dobře. Už musím jít. Ahoj!"řekl Malfoy, otočil se a odešel zmístnosti.

Harry ještě chvíli seděl, ale pak se taky zvedl a vydal se konečně do Místnosti nejvyšší potřeby.


Třikrát prošel kolem stěny a když se otevřely dveře tak vstoupil do nově vzniklé místnosti.

Měl pocit, jakoby někdo zhasnul. Spoléhal se spíše na svůj magický zrak, docela dobře dokázal podle něj určit i barvu daného předmětu a Bradavice byly magií tak nasáklé, že pohybovat se pouze podle něj nebyl problém. Teď byl ale ve tmě, až na zářivý bod vysící na jeho krku.

Rozostřil si zrak a zase viděl téměř černobíle a docela špatně. Pohlédl na figurínu človka postavenou uprostřed místnosti. Mohl začít.

Věděl, že mu to zezačátku půjde pomalu a tak příliš nespěchal.

Natáhl ruce před sebe, dlaněmi k sobě, mezi nimi však zůstalo asi 20 centimetrů volného místa.

Začal se soustředit. Nyní chtěl šíp na omráčení, musel tedy vybrat magická vlákna vody. Magie byla vlastně jako bílé světlo. Stačilo vědět jak na to, a dala se rozdělit. On místo jednolité magie viděl čtyři rozdílné.

Vlákna se stahovala a on před sebou začal vidět i normálním zrakem pomalu se formující modrý šíp vody. Nebylo to jak složité jak si myslel, pak si ale uvědomil proč. Přívěšek na jeho krku uvolňoval magii, kterou pak opět získal z okolních předmětů. To předtím nevěděl, ale bylo to moc dobré zjištění, už nemusel mít takový strach co by se stalo, kdyby Voldemort vyrobil místnost ze stejného materiálu jako provazy, kterými byl svázán. Bylo by pro něj ideální bojovat v místnosti, kde měl tak neuvěřitelnou výhodu.

Šíp už byl vykreslen do těch nejmenších detailů. Trhnul rukou a vystrřelil. Chvíli ho nechal kroužit kolem figuríny, pak svisle nechat levitovat na místě několik centimetrů nad hlavou figuríny a nakonec ho nechal velikou rychlostí zarýt se přímo do místa, kde měla být lebka. Tenhle šíp ale nezabíjel, pouze uspával nebo omračoval.

Vydech únavou. Pevně doufal, že čím víc bude cvičit tím to bude lechčí. Mohl samozřejmě použít i jiný předmět. Zrovna na omračování se často používal cár látky utkaný z vodní a vzdušné magie, ale to bylo mnohem složitější.

Sice už byl docela vyčerpaný, rozhodl se ale skusit ještě ohnivé ostří, které způsobovalo bolest. Bylo o něco složitější neš šíp, ale přesto ho ještě dokázal bez problémů zvládnout.

Pomalu stahoval ze sebe a z přívěšku magii a mezi rukama tvořil ohnivou dýku. Už se nezdržoval nějakými manévry a škubnutím rukou dovolil dýce vyvléknout se z jeho zajetí a nasmětoval jí přímu na hruď figuríny. Zaryla se tak hluboko, že ani nebyla vidět. Magie, která nebyla ničím spoutaná se rozpustila a pro člověka to měla bejt velká bolest. Tohle byla však jen napodobenina.

Posunul se ke zdi a opřel se o ní. Bude muset cvičit častěji, aby mu to nebralo tolik energie. Ačkoliv doufal, že ohnivou čepel nebude muset nikdy použít proti člověku, bylo nutností zvládnout magii všech čtyř živlů. On sice nedokázal, až na zem ovládat živly jako takové, pouze jejich nejprvotnější část, magii.


Když si trochu oddech vykročil zpět do ložnice, kde měl v plánu spát. V chodbách bylo liduprázdno, protože venku se konal první famfrpálový zápas Nebelvíru a Mrzimoru.

Famfrpál už ho nezajímal tak jako dřív a představa té spousty lidí tlačících se na sebe se mu nelíbila.

Když už byl téměř u Buclaté dámy z venku se ozval hlasitý jásot a jeho přece jenom trochu zamrzelo, že nemůže být také na hřišti. V okamžiku to však přešlo a on pokračoval v cestě. Byl vyčerpaný a tak doufal, že bude spát až do rána, kdy ho měla zbudit McGonnagalová a měli jít společně na Remusův pohřeb.

S vypětím posledních sil na sebe hodil pyžamo a usnul tvrdým spánkem. Ani si nevšiml jak do sebe přívěšek stahuje vyčerpanou magii.


Ráno se zbudil ještě za tmy. Protáhl se a spustil nohy dolů na zem. Po chvíli uvažování se rozhodl, že si půjde k jezeru zahrát. Teď to opravdu potřeboval.

Opatrně scházel dolů po schodech. Přecejen se chtěl vyhnout všetečným otázkám.

Šel ke sromu, kde měl ukrytou flétnu a pod nohama cítil chladnou zem. Jezero bylo opravdu černé. Nebyla na něm ani vlnka a lesklo se jako zrcadlo.

Vyskočil a zachytil se větvě stromu. Jedním ladným pohybem se vyhoupl nahoru a opatrně vyjmul flétnu z ochrany kmene obrovského stromu a protože se zdálo, že zem je opravdu studená, sednul si na velikou větev, pohlédl směrem na krásné jezero a začal hrát. Nejdřív tiše a pak hlasitěji. Klidné, smutn i veselé tóny se rozléhaly krajinou a příroda připravující se na zimu na ně odpovídala jen slabě.

Z míry ho vyvedla postava, kterou vůbec neviděl přicházet, ale hrál dál. Začalo už svítat a tak poznal, kdo to je. Moari se rozhlížel kolem sebe a hledal původce hudby, ale Harry neměl v plánu se mu ukoazovat. Zajímalo ho, co tady může profesor dělat.

Po chvíli Moari usoudil, že tam nikdo není a tak si bezstarostně sundal hábit. Ačkoliv byla zima, měl pod ním jen šortky. Oklepal se zimou a tak na nic nečekal a rozběhl se přímo proti lesklé hladině jezera. Odpíchl se od břehu a v ladné šipce, při které nevycákla ani kapka vody se ponořil. Jeho vpád způsobil akorát vodní kola, která se přesouvala ke břehům.

Harry se musel v duchu pousmát. Rozdíl mezi jeho nemotornou chůzí a ladnými pohyby pod hladinou byl obrovský.

Vynořil se až po hodné chvíli. Uplaval pár temp a opět se ponořil pod vodu, nyní však né na dlouho. Brzy se vynořil u břehu a vylezl na pevnou zem. Měl namodralé rty ale zadálo se, že i přes to se nechce své zábavy vzdát.

Harry dohrál a to znova upoutalo profesorovu pozornost. Tentokrát se ale Harry neskovával a s flétnou v ruce seskočil na zem. Moari se v první chvíli vylekal, ale pak se mu očividně ulevilo, když poznal, že je to Harry. Přesto však zpustil káravým hlasem:,,To se dělá špehovat profesory?"

Harrymu zacukaly koutky a vykročil k Moarimu.

,,Co tady děláš tak brzo?" ptal se profesor.

,,Musel sem si trochu pročistit hlavu. A co ty, neni na koupání trochu zima?"

Moari se zašklebil a zabalil se do pláště.

,,Nepůjdeme do hradu?" zeptal se a zadrkotaly mu zuby. Harry přikývl a vykročili směrem k hradu.

,,Dneska budeme probírat Strigy," prohlásil hrdě Moari.

,,Já tady dneska nebudu," zamumlala Harry. Moari se zatvařil překvapeně.

,,Jakto?"

,,Já...jdu na ten pohřeb,"odpověděl a sklonil hlavu. Moari se nejdřív zatvářil rozpačitě a už otvíral pusu k omluvě, když se zstavil, přikývl a dál už se k tomu nevyjadřoval.

Zbytek cesty už proběhl tiše, rozločili se pod schodištěm a Moari mu ještě popřál hodně štěstí.

Poslední komentáře
08.11.2006 23:17:36: Jako vždycky, je to naprosto skvělí. Doufám, že brzo bude pokráčkosmiley${1}
06.11.2006 14:53:18: Moc ti děkuju, strašně si toho vážím. Však ty můžeš za to, že tohle vůbec vzniklo. Obsah téhle povíd...
05.11.2006 23:59:17: Pěkný, jednou jsem ti řekla, že máš velký potenciál k tomu, aby ses stala vynikající autourkou.A ty ...
05.11.2006 21:12:47: Perfektní kapitolka, vážně!! smiley${1}
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.