Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

kapitola 25

Upozorňuji, že pokud nebude více než dvacet komentářů od různých lidí, nebude nová kapitola. Je mi líto, že se musím uchylovat k takovému řešení.

Tuhle kapitolu sem psala třikrát (tedy alespoň jednu část) a je dost opožděná, kvůli výpadkům techniky. Přeji příjemnou četbu!

Trochu si povzdechl a před zrcadlem si rukou prohrábl vlasy. Měl na sobě tmavě zelený plášť z pevné látky, který byl na krajích zdobený jednoduchými ornamenty vyšitými světle zelenou nití. Moari mu ho musel pomáhat zkracovat, byl příliš dlouhý. Naposled mrknul na svůj odraz a vydal se zpět do velké síně.
Až nyní měl konečně možnost prohlédnout si výzdobu pořádně. U stropu napodobujícím temnou noční oblohu se vznášely magické ozdoby, které vypadali jako desítky měsíců v úplňku. Bylo to opravdu moc krásné. Sklonil pohled. Kolem parketu byly rozestavené stolky. Všichni pravděpodobně už dojedli. Očima vyhledal jeden volný a vydal se k němu.
Na pódium se vysoukal malý orchestr a po uvítání Brumbálem začala hrát taneční muziku. Na parket se vydalo pár odvážných párů a s nimi i Ismat s Malfoyem. Ta na sobě měla šaty v barvě půlnoční modří, stejně jako hábit jejího partnera. Moc jim to slušelo.
Harry je chvilku sledoval. Ismat si toho všimla a mrkla na něj. Pak už měla oči jen pro Draca.
Asi si to ani nechtěl uvědomit, ale mrzelo ho to. Na okamžik se mu v hlavě mihlo, že přeci jen měl přijmout Choinu nabídku, ale ihned to zavrhl. Stejně se ale toho pochmurného pocitu nezbavil.
Někdo mu opatrně zaklepal na rameno. Už o dívce, která za ním pomalu, velmi pomalu kráčela už hodnou chvíli věděl. Prostě se nemohla odhodlat.
,,Potřebuješ něco?“ zeptal se opatrně, když se k ní otočil. Dívka na něj chvíli civěla a pak sebou cukla.
,,Ne-ne-nešel by sis zatancovat?“ zeptala se nesměle a přitom žmoulala v ruce šaty. Prohlédl si jí. Nezáleželo na tom. Udělá jí radost jen tím, že si prostě stoupne.
,,Rád,“ přikývl a postavil se. Dívka překvapeně zamrkala, ale nakonec se vzchopila a nechala se dovést k parketu.
Po chvíli tančení se Harry pokusil navázat kontakt.
,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se milým hlasem. Pro něj značně neobvyklým. Dívka se na něj zděšeně podívala.
,,Samanta,“ promluvila a hned zase sklonila hlavu.
Byl to jeho první a také poslední pokus o komunikaci. Když se sedal zpátky ke svému stolu potlačil naléhavé nutkání obrátit oči v sloup. Samanta ještě chvíli stála na parketu a pak se rozběhla vstříc svým kamarádkám.
Uběhlo pár dalších minut, při kterých se stále dál zahrabával do svých myšlenek, z kterých ho nakonec vytrhlo zakašlání zesíleným hlasem. Pohlédl na pódium. Stála tam nastoupená rocková kapela. Zbystřil. V čele, s černou elektrickou kytarou stál muž s tmavými vlasy a očima poněkud daleko od sebe. Promluvil příjemným hlubokým hlasem.
,,Vítám vás na plese. Jsme kapela Mystik a přišli jsme vás pobavit, abyste si alespoň trochu odpočinuli od toho neustálého učení,“pravil s úsměvem. Několik lidí se zasmálo.
,,A ještě k tomu pro vás máme překvapení. Někdo z vás možná ví, že jeden z vašich profesorů s námi kdysi zpíval, nyní ale přivítejte Moariho Launa!“ vykřikl a mávl rukou směrem ke dveřím, ze kterých vyšel Moari s bleděmodrou elektrikou. Oči mu jiskřily nadšením a zdálo se, že i jeho aura září štěstím mnohem víc než všechny okolo. Sálem se rozlehl hlasitý jásot, který jen rozšířil jeho úsměv.
,,Na úvod sme si pro vás připravili písničku od jedné známé mudlovské skupiny,“ promluvil Moari a začal vybrnkávat příjemné sólo na kytaru. Harry matně rozeznal Metaliku.
Moari měl zvláštní hlas, ostrý, trochu chraplavý a v zásadě moc hezký. Když se pak k němu do dvojhlasu přidal i druhý zpěvák, se svým měkkým hlasem, znělo to moc zajímavě.
 
Moari si se svojí exskupinou zazpíval ještě asi dvě skladby a pak pokračovali bez něho. Harry se pokusil odhadnout nejlepší chvíli k útěku.
Za chvíli už ležel ve své posteli stočený do klubíčka a pomalu usínal.
 
Možná si myslel, že už se mu noční můry zdát nebudou…
Vyhoupl se do sedu s očima rozšířenýma strachem. Na poslední chvíli se snažil zachytit kousky snu, ale nepodařilo se mu to. Zůstal jen ten strašný pocit. Celý se třásl a dál se marně snažil vzpomenout aspoň na něco. Nic. Praštil sebou zpět do polštářů a silou vůle se snažil uklidnit bijící srdce. Bezúspěšně. Opatrně vyklouzl z postele a po vratkých nohách doklopýtal do koupelny.
Ponořil si hlavu do dlaní naplněných vodou. Nyní trochu litoval, že vůbec vylezl z postele. Žaludek měl jako na vodě. Podlomila se mu kolena a on klesl na podlahu. Zůstal klečet, ruce přehozené o okraj umyvadla a hlavu si opíral o jeho hranu. Bylo mu zle. Pocity zmatnělé snem se začaly vyjasňovat. Děs, strach a ohromná nutnost zakročit. Stiskl ruce v pěst a sevřel oči. Do čeho má zasáhnout? Zalil ho nový pocit. Naprostá bezmocnost mu sevřela nitro jako ledová ruka. Pocit, že se stalo něco hrozného stále sílil. Zaťal ruce ještě pevněji. Z toho, jak si snažil vybavit byť jen jediný detail ho rozbolela hlava, ale nic nepomáhalo.
Do očí mu vyhrkly slzy bezmoci. Cítil se hrozně. Podvědomě zablokoval svůj zrak a kolem něj byla jen tma.
Neměl tušení jak dlouho tam jen klečel, ale když znova otevřel oči, podařilo se mu všechny pocity ze snu potlačit. Navíc měl spousty práce. Musel udělat dárek pro Draca a Ismat.
 
S povzdechem se vyhoupl na parapet. Celé tělo měl ztuhlé. Vzal do ruky skleničku s pomněnkou a pár kapek vylil na parapet. Z jedné vytvaroval mističku a ta druhá do něj zapadala. Pak do ní vložil květ z pomněnky, který omotal světlým Malfoyovo vlasem a začal s tuhnutím. Magická vlákna vody bylo potřeba stlačovat, uzlovat a tvarovat tak, aby se nikdy nerozpustily. Do dalšího dal malí lístek z té samé květiny a kolem něho omotal vlas Ismat a provedl to samé jako s prvním.
Dokonale do sebe zapadly a když se tak učinilo zdálo se, že je to květina srostlá s lístkem.
Trvalo mu to docela dlouho, asi dvě hodiny, ale nespotřeboval moc sil. Nejsložitější ze všeho bylo do nich vložit kouzlo. Přívěšky totiž dokázali vycítit smrt toho, čí je vlas. Projevilo se to tak, že květina, nebo list zvadli a uschli.
Přívěšky dal do malé krabičky a oblékl se . Už svítalo a Moari, ale i Ismat s Dracem měli odjet brzo ráno. Chtěl se s nimi ještě rozloučit. Respektive jim to slíbil. Momentálně by nejradši nikam nešel. Pocity ze snu sice úplně odtlačil někam do spodu svého vědomí, ale stejnak mu nebylo zrovna nejlíp.
Za chvíli se chystal podívat se do velké síně po Zmijozelské dvojici, když na něj nikdo zavolal. Otočil se ke schodišti, odkad vesele kráčela Ismat a v ruce držela kufr. Za ní šel Malfoy s poněkud sveřepým výrazem.
,,Ahoj Harry,“ řekla, když k ní došel, pustila kufr a přátelsky ho objala. Trošku ho to překvapilo, ale nedal to na sobě znát.
,,My už jedeme, měj se tady hezky,“ řekla a otočila se na Draca, který dotáhl kufr až k ní. Natáhl k němu ruku. Harry jí stiskl.
,,Šťastné a veselé,“ kývl Malfoy.
,,Tobě taky.“
 
Čekal před dveřmi velké síně. Tušil, že Moari přijde každou chvíli a nemýlil se. Zahlédl jeho auru ještě než přišel a tak už hleděl jeho směrem.
,,Ahoj Harry,“ křikl a zamával mu. ,,nepůjdem se někam projít?“ zeptal se. Harry přikývl a vyrazili na školní pozemky. Zastavili se kousek od jezera a Moari Harrymu pohlédl do očí a nadechl se, aby promluvil. Jakoby ho ale něco zastavilo. Oči se mu rozšířily a Harryho zatahalo na místě pod srdcem. Rychle se snažil celý zablokovat, ale už bylo pozdě.
,,Co se děje?“ zalapal po dechu a v jeho věčně veselé tváři se nyní zračil zmatek a děs. Pohlédl na Harryho, ale ten už ze svého nitra nevypustil ani jediný pocit.
,,Nevím, Moari,“ řekl po pravdě. Věděl co nyní jeho profesor cítí. On cítil to samé, ale snažil    se si to nepřiznat.
Moari ho uchopil za ramena v naléhavém gestu a zatřásl s ním.
,,Co se děje??“ vykřikl znova svou otázku. Ačkoliv stisk nebyl moc silný Harrymu se udělalo zle.
,,Já nevím Moari.“ Setřásl jeho ruce a vrávoravě ustoupil o krok dozadu.
,,Něco se stalo, ale já nevím co,“ řekl klidně a zavřel oči. Z části aby se mu přestala míhat zem pod nohama, ale taky, aby popřípadě zažehnal nebezpečí úniku dalších informací.
Profesor na něj hleděl, to cítil. A rozbouřená hladina jeho aury se pomalu začínala zklidňovat.
,,Co to bylo?“ zeptal se tiše. Harry moc dobře věděl, co má na mysli.
,,Podařilo se ti na mě napojit.“
,,Ale jakto? Nikdy jindy se mi to nedařilo. A bůhví proč mám pocit, že máš hradby mysli uzavřené víc než obvykle.“
Hradby mysli…ten výraz Harryho překvapil tak, že otevřel oči. Tohle byl elfský výraz. Moari si toho nevšimnul.
,,Nebo jestli to bylo tím tvým rozrušením?“
,,Možná se něco stane a tohle byl možná jen důkaz,“ řekl zamyšleně. Měl takový pocit již delší dobu. Moari chmurně pokýval hlavou, jakoby si uvědomil, že s tímhle prostě nic neudělá. Pokusil se o úsměv.
,,Budu muset jít, za chvilku se aktivuje krb,“ načal. Harry kývl.
,,Uží si tu vánoce a měj se hezky.“
,,Ty taky Moari, uží si to v teple a pošly pohled,“ řekl Harry a ani se nijak nepokoušel usmát. Moari ho krátce objal a svou podivnou chůzí se vydal zpět k hradu. Ani jednou se neotočil a Harry viděl, jak v něm neklid rozsévá svůj jed.
 
Když se vrátil zpět do ložnice, byli tam všichni jeho spolubydlící. Jen je krátce pozdravil, vzal nedokončené přívěšky a odešel hledat si nějakou místnost, kde nebude rušen. Pravděpodobně by si vybral místnost Nejvyšší potřeby, ale ta nevyhovovala jeho požadavkům. Většinu magie ze vzduchu i okolních stěn využívala na svojí přeměnu a zhmotnění věcí. A on rozhodně nechtěl plýtvat svojí tělesnou silou, která by stejně nestačila. Kráčel po hradě, až nakonec našel co hledal. Nepoužívanou učebnu, ve který bylo kdysi dávno schováno zrcadlo z Erisedu. To byla dávná minulost. Moc dávná, než aby si na ty roky, kdy bylo ještě všechno dobré mohl dovolit vzpomínat. Potřásl hlavou a otočil se ke dveřím. Mohl zamknout obyčejným kouzlem, ale co je pro kouzelníky něco takového. Mohl zamknout elfsky tak, že dveře by neotevřel ani Brumbál. Ale nechtěl se vyčerpávat a upřímně se bál, že po dokončení přívěšků už by se nemusel dostat ven. Dost mu pomáhal ten fakt, že dost dlouho necvičil a byl magií téměř nadupán.
Vyndal z kapsy kousek drátu, který s sebou pro tento účel vzal a vložil ho do klíčové dírky a chvíli s ním v zámku štrachal. Potom poodstoupil. Tohle nějakého kouzelníka docela jistě zdrží. Bylo to tak lehké a přitom neuvěřitelně účinné. Za ta staletí se naučil, že mnohdy ta nejlepší řešení bývají ty nejjednodušší.
Poodešel k oknu a chvilku z něj hleděl. Nedokázal určit jak dlouho mu práce potrvá, ale pěr hodin to určitě bude.
Sedl si do tureckého sedu na podlahu, čelem k oknu. Vyndal z krabičky přívěsky a každy si dal do jedné ruky. Ty pak položil na koleno. Trochu to vypadalo jako kdyby meditoval.
Opatrně prozkoumal strukturu zkamenělé vody a s potěšením musel konstatovat, že jsou dokonalé, ačkoliv byli dělány v takovém rozpoložení. Teď měla začít ta nejtěžší část, vkládání kouzla. Vlastně to ani tak náročné nebylo, šlo spíš o praxi a tu on měl. Začal potichu šeptat elfské verše o věčné lásce a přátelství, které mělo tyto přívěšky navždy spojit. Sledoval krajku ze zářivě bílé magie všech živlů, která se před ním pletla mezi oběma přívěšky. Asi po třech hodinách, kdy se ani nepohnul rychle spráskl obě ruce a přívěšky do sebe zapadly. Nyní už mluvil dost hlasitě stále se opakující verše.
Trvalo už jen pár okamžiků, než přívěšky bíle zazářili a Harry umlkl. Po dlouhém melodickém zvuku se najednou místnost zdála tichá.
Harry otevřel oči. Měl trošku pocit, jakoby se probral z nějakého transu. Cítil se vyčerpaný a představa, že musí jít až do sovince ho upřímně zděsila. Chvíli jen seděl a hleděl na okno. Potom ho něco napadl a on se musel usmát na nad svojí hloupostí. Pomalým, opravdu pomalým krokem došel k oknu a otevřel ho.
Vyklonil hlavu z okna a zapískal pár příjemných tónů. Za pár okamžiků už na parapetu seděla Hedvika.
Harry vytáhl dopis, který napsal už předem. Stručně vysvětloval podstatu přívěšků a bylo napsáno, který patří komu. Ten s Ismatiným vlasem kolem lístku patřil Dracovi a ten s květinou omotanou světlým Malfoyovo vlasem patřil Ismat. Všechno v rychlosti zabalil a přivázal zásilku Hedvice na nohu, kterou mu nastavila.
Ještě než odlétla jí jemně pohladil na hlavičce a v elfštině jí popřál dobrý let. Sova zahoukala a odlétla do kraje.
Poslední komentáře
19.02.2007 19:36:50: Suprová kapča!!! Rychle další!!!
18.02.2007 14:58:30: smiley${1} Uj, pardon! Jinak moc děkuju smiley${1}
18.02.2007 14:50:40: Jednu část jsem opravdu určitě četla, ale ta nová se ti opravdu povedla. Až na skloňování... S Malfo...
18.02.2007 09:14:05: Opravdu skvělá povídka, už se nemůžu dočkat až bude pokračovánísmiley${1}
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.