Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

kapitola 26

Nadopovaná skvělými komentáři sem psala jako drak a tak už tu dnes máte kapitolu! Sice celkem průměrné velikosti (3stránky a něco málo) a nezajímavého obsahu, ale snad se vám i přesto bude líbit!
Postava přejela pohledem všechny své služebníky. Každý, na kterém oči, které se zdály jako by byly tvořeny ze tmy utkvěly se rozklepal. Na rtech se jí objevil ošklivý úsměv.
,,Přeji vám pěkné vánoce mí služebníci,“ řekl a štíhlé prsty prohrábly dlouhé vlasy. Služebníci se rychle přemístili pryč. Až na jednoho…
***
Harry opatrně zamžoural do světla. Probudil se neobvykle pozdě, ale to bylo, po včerejším výkonu celkem na místě. Slunce se muselo odrážet od čerstvě nasněženého sněhu, protože takhle zářivé by samotné být nemělo. Trochu zaskuhral, proč si jen včera nezatáhnul závěsy u postele, ale co naplat. Když se rozhlédl kolem sebe, postele byli prázdné. Všichni jeho spolubydlící odjeli domů.
Posadil se a zrak mu padl na podlouhlý balíček, který mu ležel u nohou. Trošku přivřel oči, snažíc si vzpomenout, proč tam je. Lidské svátky mu prostě pořád nešly do hlavy a po ránu byl obvykle slušně mimo.
Pleskl se do hlavy. No jistě, Vánoce. Jak na ně mohl zapomenout?! Cítil se trošku zahanbeně.
Natáhl se pro balíček a zjistil, že pod ním je ještě jeden, menší. Možná by dokázal zjistit, který je od koho, ale nechtěl si kazit překvapení. Opatrně začal rozbalovat jednobarevný balicí papír, pod kterým se skrývala úplně obyčejná kartónová krabice. Nyní si musel přiznat, že byl naprosto neelfsky zvědavý a nedočkavý.
Když rozbalil krabici, ze kterého na něj vykukoval dlouhý kus lesklého kovu, zůstal na dárek zírat. Tohle opravdu nečekal. Vzal do ruky dopis a začal číst, ačkoliv stále musel očima těkal k polorozbalené krabici.
V dopise bylo úhledným Moariho písmem napsáno.
Milý Harry!
Rozhodli jsme se ti, po zralé úvaze dát čistě praktický dárek. Za nápad poděkuj překvapivě panu Malfoyovi.
Krásné Vánoce přeje
Moari Laun  , Draco Malfoy , Ismat Surem
 
Pousmál se, dopis odložil na postel a z krabice vyndal meč, který zatím vězel v pouzdře. Jedním tahem tasil a sledoval ho. Byl opravdu nádherný. Takové meče, se u lidí jen tak nenajdou. Byl dokonale vyvážený a neobvykle lehký. Byl také štíhlý. Nápadně se podobal těm elfským. Jenom nad tím zavrtěl hlavou a v hlavě se mu mihlo staré pořekadlo, darovanému koni na zuby nekoukej.
Opatrně zbraň zasunul zpátky a odložil jí k dopisu. Teď zbýval ten druhý dárek. Netušil, od koho by mohl být.
Hned na vrchu byl dopis.
Ahoj Harry!
Posílám ti dárek, který ti chtěl dát Remus, našli jsme ho v jeho pozůstalosti. Pravděpodobně ti ho chtěl dát k narozeninám, ale protože by ti byl k ničemu, měl v úmyslu dát ti něco jiného.A když si byl zase v pořádku rozhodl se darovat ti ho k vánocům.
Už to bohužel nestihl.
Krásné Vánoce přeje Tonks a celý řád fénixe.
 
Harry strnule hleděl na dopis. Rána, na kterou se tak dlouho snažil silou vůle zapomenout začala opět bolet. Zavřel oči a hlavou se mu mihla myšlenka, že on nikdy nebude mít dovoleno být šťastný. Přinutil otevřít oči a rozbalit balíček. Byla tam další zbraň. Dýka s asi 30-ti centimetrovou čepelí, na který byly vyleptány runy. Měla v sobě slušný kouzelný potenciál, který se ale musel ještě prozkoumat. Pohled mu padl na jílec. Byli na něm vyobrazeni vlci a nad nimi kulatý měsíc. Prudce se nadechl. Trochu to vyznělo jako vzlyk. V té dýce bylo jistě vlčí kouzlo.
Seděl tam dlouho a bezmyšlenkovitě obracel zbraň v ruce. S pevně sevřenými víčky se snažil zaplašit vztek, který ho naplňoval. Vztek na ty lykany, kteří jeho milovaného přítele zabili. Vztek na Voldemorta, že ničí celý jeho svět. A vztek na sebe, že se nechová jako elf. Protože žádný z toho vznešeného národa by teď nedovolil, aby ho nenávist ovládla. Ale on se tak nemohl chovat. Příliš velkou dobu strávil mezi lidmi.
Vykřikl, bleskově dýku obrátil v ruce a vší silou její čepel zarazil do matrace.
 
Rychlým krokem scházel schody. Ačkoliv ještě před chvílí byl unavený, nyní byl plný energie a vzteku. Prostě to musel někdy vybít. V ruce držel pouzdro s mečem. Rozhodl se, že dnes elfské cvičení Anda tië dotáhne do konce. Přivřel oči odhodláním. Nikdy nedovolí, aby nad ním zlo vyhrálo. Nikdy!
Přes kopy sněhu se dostal až na kraj zapovězeného lesa. Musel použít trochu kouzel, aby sníh rozpustil, ale to trvalo jen pár minut. Tasil meč a prohlédl si plácek, který ležel před ním, Minule se procvičoval jen na střední části cvičení, ale dneska jej měl v plánu provést celé.
Uchopil peč a přivřel oči, aby se mohl lépe soustředit. Teprve, když měl vyčištěnou mysl, začal pomalu, jako ve zpomaleném filmu provádět sestavu. Trochu připomínala tanec. Když došel nakonec, obrátil se a začal znova, trochu rychleji. Musel do toho zapojit všechny svaly i elfskou eleganci a celou mysl. To bylo přesně to, co potřeboval. Potlačit v hlavě všechny vzpomínky.
 Chodil stále ve stejných stopách, akorát stále rychleji a rychleji. Důležité bylo dýchat stále plynule a to v pozdějším tempu bylo opravdu složité. Přestal vnímat všechny okolní vjemy a soustředil se jen na svůj dech a kroky. Nepostřehl postavu, která ho sledovala.
Konečně se dostal na maximální rychlost. Cítil se jako v transu. Jediné, na co nyní myslela bylo kdy zastavit. Zkameněl uprostřed výpadu v něčem podobném základní pozici s mečem vztyčeným. Ani se nehnul, oči měl doširoka otevřené. Tohle byla jedna z nejtěžších částí. Zůstat stát a nedovolit tělu, aby se po takové rychlosti uvolnilo. Stačila půl minuta. Uvolněně klesl na kolena a dovolil svému tělu, aby si pomocí prudkých nádechů a výdechů doplnilo zásoby kyslíku.
,,Co to tady děláte, Pottere?“ ten hlas zněl dost překvapeně, ale to bylo asi tak všechno, co přes bušení krve v uších zaznamenal. Velmi opatrně otočil hlavu na nově příchozího. Nad ním se tyčil Snape.
,,Co by, mám rozcvičku, pane profesore,“ zachraptěl a dál se jal pečivě dýchat ledový vzduch.
,,To nevypadalo jako obyčejná rozcvička,“ namítl s přivřenýma očima.
,,Já nejsem obyčejný smrtelník s obyčejnými záměry,“ odsekl. Na tohle opravdu neměl náladu.
„Takhle se mnou mluvit nebudete pane Pottere!“ zaburácel. Harry na něj jen obrátil poněkud znuděný pohled a opatrně se postavil.
,,Omlouvám se pane profesore,“ řekl bezvýrazně. Potlačil nutkání opřít se o meč, protože to se může jen ve velmi akutních případech. Jinak se to považuje za neúctu ke zbrani.
„Za vaši drzost odebírám 5 bodů Nebelvíru,“ prohlásil s úšklebkem na rtech a triumfálně si založil ruce na prsou.
Harry na něj pohlédl opět svým neutrálním výrazem.
,,Když dovolíte, pane profesore, vrátím se do společenské místnosti,“ řekl nevzrušeně a vyrazil směrem k hradu.
,,Proč myslíte, že nejsem zrádce? Nemáte žádný důvod mi věřit!“ řekl z nenadání a upřeně na něj hleděl.
Harry se klidně otočil a lehce naklonil hlavu na stranu.
,,Proč vám věřím?“ zeptal se. Nečekal odpověď a taky žádnou nedostal.
,,Protože jste to neudělal,“ řekl stručně a pokrčil rameny. Snape přivřel oči. Došlo mu, že pokud bude chtít odpověď musí klást otázky poněkud obratněji.
,,Jak můžete vědět, že jsem to neudělal?“
Harry na něj zamyšleně pohlédl. Neměl v plánu vyklopit mu celou pravdu.
„Nenastala doba, kdybyste zradil.“
„Kdy bych zradil?“
„Až by se rovnováha porušila.“
„Nedostanu to z vás, že?“ ptal se Snape a prohlížel si Harryho. Ten jen zakroutil hlavou.
,,Zůstáváte tu na prázdniny?“ ptal se profesor. Harry souhlasil.
,,Dobře, přijďte ke mně zítra ve 20:00 na další pokračování vašeho školního trestu. Můžete jít,“ řek, obrátil se a zamířil hloub do lesa.
 
Harry se vrátil do společenské místnosti. Seděli tam dva prváci, kteří ho sledovali dost podezíravě. Nevšímal si jich a šel nahoru do ložnice. Práskl sebou na postel a několik desítek minut ještě dodýchával cvičení Anda tië. Zašátral pod sebou rukou a se znechucením zjistil, že tam nic není. Po jeho ranním záchvatu vzteku nezůstalo ani stopy. Bůhvíproč ho to znechutilo, nebo spíš než spravená postel to, jak se nehorázně zachoval. Tohle by Rawëa nikdy neudělala. Dělalo se mu ze sebe zle, ale co udělal už nezvrátí. Je prostě příliš ovlivněn lidmi…
 
Celý den jen tak polehával nebo chodil po hradě. Na nějaké cvičení už se necítil a učit se? To ho ani nenapadlo, ale stejně by to možná bylo lepší. V hlavě se mu honili chmurné myšlenky a jakoby se to odráželo i v jeho pohledu, když v osm večer zaklepal na dveře profesorova kabinetu. Považoval to téměř za vysvobození. Ten když se na něj podíval trochu nadzvedl obočí, ale nic neříkal.
„Támhle máte kotlíky, vyčistíte je ručně, hadr máte vedle,“řekl stroze a mávl rukou směrem k hromadě naskládaných kotlíků. Harry na ně pohlédl a beze slova k nim přešel. Vzal do ruky namočený hadr a sedl si na zem. V tom hadru byla jen obyčejná voda a v kotlících byla špína zažraná. Cítil, že ho Snape pozoruje a tak beze slova vzal první kotlík a začal ho čistit.
Možná to bylo tím, že na práci rukama nebyl téměř zvyklý. Na držení meče, na práci s nástroji, ale na drhnutí ne. Ruce měl brzy červené a podrážděné od zaschlých tekutin v kotlíku. Ale zbavilo ho to těch hnusných myšlenek.
,,Za co máte tenhle trest?“ zeptal se z nenadání Snape a otočil se od papírů.
,,Docela dlouhá historie a Brumbál mi zakázal jí vyprávět,“ řekl krátce a dál pečlivě čistil kotlíky.
,,Jakoby vám, zrovna vám někdy záleželo na tom, co vám lidi poroučí,“řekl hořce a ušklíbl se. Harry si řekl, že když to profesorovi poví, nic tím nemůže zkazit, aspoň dá chvilku odpočinout bolavým rukám.
,,Jak byl ten útok na Prasinky…“ začal pomalu a rychle si získal profesorovu pozornost.
„No byl sem tam. Věděl sem, že za to může Brumbál a že pokud není úplně bez mozku muselo mu dojít co způsobí…“
Profesor nadzvedl obočí a Harry mu to osvětlil.
„Prostě jsem ho došel seřvat,“ pokrčil rameny Harry. Profesorovi zablesklo v očích pobavení a na rtech mu zacukal úšklebek.
„Proto máte ten trest?“
„Ano,“ souhlasil Harry. Snape na něj chvilku koukal, pak se otočil ke stolu a chvilku tam něco dělal.
„Tady máte,“ řekl a hodil mu další hadr, ale tentokrát s kouzelným prostředkem na čištění.
 
Harry ulehl do postele asi o dvě hodiny později. Chvíli se rozmýšlel, jestli má usnout, ale nakonec ho spánek přemohl.
Ocitl se v krátké kamenné předsíni. Měl pocit, že kolem je hluk, ale on nic neslyšel. Věděl, že je v něčí v hlavě. Strnul úžasem, když místo ve kterém se ocitl, poznal.
,,Saura Orco!“zaklel polohlasem, když se probral. Tohle byl opravdu velký problém, ale co s ním? Na tohle určitě potřeboval pomoc...
Poslední komentáře
27.02.2007 20:53:13: moc pěkné, dobré nápady, slušná rychlost, tak kde je další:)
26.02.2007 22:11:33: tak to je drsné vážně super máš u mě pochvalu za jmenování kapitol (y):-) na f-f netu:-) vážně super...
25.02.2007 15:40:02: No ještě aby ne, sem na to koukala, div mi nevypadly oči smiley${1}
25.02.2007 15:36:24: teď mám brouka v hlavě, jak to s něma vlastně bude.... Gino jsem ráda že tě to potěšilosmiley...
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.