Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Kapitola 27

Tuhle kapitolu sem chtěla věnovat Helwet a Lorlimě, mojí sestřičce, aby se jí rychle zahojilo bebínko :)) .

Dalčí kapitola jen když bude alespoň 20 komentářů.  DĚKUJI

Ke kapitole: Opět celkem nuda, ale těšte se, zečne to být napínavé :P

Hodil na sebe plášť, jen napůl se nazul do bot a pádil pryč. V hlavě se mu už nyní začal rýsovat plán. Ačkoliv byl Moari pryč, našel si v hradě někoho jako spojence tipu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, takže nyní vlastně šel za Snapem. Nevěděl, kde jsou jeho soukromé komnaty, ale nejdříve chtěl stejně zkusit kabinet. Pak by třeba našel nějakou vychozenou magickou stopu jeho profesora.
Došel až ke dveřím a zaklepal. Hlasitě, a několikrát za sebou. Příliš nečekal, že mu někdo otevře, bylo asi 5 ráno a venku neprodyšná tma.
Dveře se poněkud rozzlobeně otevřely. Snape na něj pohlédl vyloženě naštvaně.
,,Co tady chcete Pottere?!“
„Musím s vámi nutně mluvit pane profesore!“ řekl důrazně a dovolil si to, že proklouzl kolem Snapea dovnitř. Zdálo se, že profesor začne vypouštět páru.
,,Já asi vím kdo je ten zrádce, teda vlastně nevím, ale vim co dělá,“ začal mávat rukama a zmateně mluvit.
,,Začněte ještě jednou a pomalu,“ zavrčel. Harry si povzdechl.
„Už dlouho se mi zdají sny. Sem v mysli někoho jiného a vidím všechno co dělá. Je to asi jeden ze Smrtijedů nebo podobně. Vidím jak vraždí a mučí lidi, ale nemůžu nic dělat, nemůžu se probrat.“
Snape povytáhl obočí. „Jak můžete vědět, že to není sen?“
„Ty věci se skutečně dějí,“řekl a měl pocit, že jeho profesor to moc dobře ví.
„A jak s tím souvisí ten zrádce?“
„Před chvílí se mi zdálo, že ten samý…,“ Harry se zamyslel. Pojmenování „člověk“ mu přišlo merlin-ví-proč poněkud nevhodné.
,,ta samá bytost vstoupila do sídla řádu, pravděpodobně na schůzi,“ dokončil. Snape po něm bleskl pohledem.
„Dnes žádná schůze být nemá,“ řekl kousavě.
,,Jak to můžete vědět?“ oplatil mu Harry. Snape se očividně zamyslel.
„Počkejte tady chvíli,“ řekl a vydal se vedle. „A ničeho se nedotýkejte!“ křikl na něj ještě.
Harry po chvilku zkoumání zjistil, že jeho profesor volá letaxem nějaké lidi. Zavolal přesně tři a pak se vrátil. Tvář měl kamennou,ale Harry zachytil v jeho zvláštní auře znepokojení.
,,Schůze opravdu je. Říkáte, že je na ní ten zrádce právě teď?“
Přikývl. Zdálo se, že ani jeden s tím nic nenadělá, ačkoliv Harry do profesore vkládal naději.
„Dokud nezjistíte, kdo přesně to je, nic s tím nenadělám. Nebudou mi věřit, dokud jim nepřinesu důkaz a myslím, že ačkoliv jste vyvolený,“ při tom slově se mu na tváři objevil pohrdlivý úšklebek. „Nenaděláte s tím nic ani vy. Uvedl jste se v nemilost pána dobra,“ potom, co tohle dořekl, jeho škleb se ještě víc rozšířil a v jeho auře se zaleskla hrozivá zloba.
„Měl byste jít spát pane Pottere,“ řekl nekompromisně. Harry přikývl.
,,Nashledanou, pane,“ řekl a odešel. Věděl že spát nebude. Zrádce si klidně chodí v řadách dobra a on s tím nemůže nic udělat.
 
Jak se zdálo, tyhle Vánoce měly být nudné a monotónní. Harry většinu času strávil cvičením, nebo prostě jen tím, že seděl na astronomické věži. Hlavu měl přecpanou problémy a informacemi jak jeho, nebo člověka, na kterého byl napojen. Se sny dostával spousty informací. O některých věděl, ale některé zůstávaly jeho vědomí skryty a vždycky, když si myslel, že už je má, proklouzly mu mezi prsty jako kluzcí hadi.
Zabalil se pevněji do teplého pláště. Nějak nemohl spát, nebo mu v tom prostě zabránila předtucha dalších zlých snů. Vyhoupl se na římsu a pohlédl do obrovské hloubky pod ním. Věděl, že kdyby spadl, zachytí ho síť, která mu poněkud bránila ve výhledu. Obrátil tedy svůj pohled na nebe. Dnes bylo hezky vidět, mraky nezakrývaly hvězdy. A pro něj hvězdy byly stejně viditelné jako pro kouzelníky oběma zraky. Po chvíli ale zahlédl v dáli něco jiného. Bylo to určitě kouzelné, ale spíš člověk v jiné podobě. Na zvěromága to mělo podivně zdeformovanou auru. Těm se totiž nemění. Seskočil zpět a schoval se, aby zjistil, co je to za tvora. Měl nepříjemné tušení, že míří právě sem a nezmýlil se. O pár chvil později Harry zjistil, že sem letí upír. Asi dost silný, když se dokáže změnit v netopýra.
Na zem vedle něj dopadl člověk, žena. Nevšimla si ho, přesto přes sebe v mžiku přehodila plášť, který si vyčarovala. Nedokázala se změnit i s oblečením. Zvedl se.
„Dobrý večer,“ řekl konverzačním tónem, jakoby ještě před chvílí nesledoval proměnu upíra.
Žena, do teďka k němu otočená zády a něco štrachajíc v kapsách se k němu otočila bleskovou rychlostí, v ruce napřaženou hůlku. Už dávno poznal, že je to ta, se kterou tančil Moari na plese.
Zvedl ruce do výše krku, chtíc naznačit bezbrannost. Žena na něj ještě chvíli mířila, pak hůlku trochu sklonila.
„Kdo jsi?“ zeptala se ostře.
„Ubohý student, který se šel dívat na hvězdy,“ zabroukal a na rtech mu bezděčně zacukal úsměv. Upírka se zdála ještě rozzuřenější.
„Jméno?!“ zavrčela. „nemám čas se tu dohadovat s nějakym spratkem!“
Chvilku přemýšlel, jestli má říct pravdu, ale nakonec si řekl, že ještě chvilku si s ní hrát, nervově vystresovaná upírka by se ho pokusila uřknout.
„Harry Potter,“ řekl a stáhl ruce dolů. S lítostí vynechal Bondovské oslovení. Nějak mu zrovna nepřipadalo vhodné. 
Upírka překvapeně zamrkala a taky sklonila hůlku.
„Tak nějak sem počítala, že se setkáme při trochu jiné příležitosti,“ řekla zamyšleně a její hlas se rázem změnil.
„Směl bych znát vaše ctěné jméno?“ zeptal se.
„Nora Morna, velvyslankyně upírů strany světla, těší mě,“ představila se s rozpačitým úsměvem svým plným titulem a natáhla k němu ruku. Krátce jí stiskl. Byla překvapivě teplá.
„Říkala ste, že máte na spěch,“ připomenul jí Harry. Morna sebou cukla a rychle přikývla.
„Jo, jasně, zase někdy na viděnou,“ křikla na něj přes rameno, když rychle odkráčela pryč. Krok jejích bosých nohou ťapajících o kamennou podlahu se ještě dlouho ozýval.
 
Protáhl se a poněkud otráveně si uvědomil, že nastal nový den. Vůbec se mu nechtělo vstávat. Nějaký drzý domácí skřítek musel otevřít okno. Ještě hlouběji se zavrtal pod pořeinu a přivřel oči. Vydržel v takovém mikrospánku několik minut. Do té chvíle, než se ozvalo pleskání křídel.
Podivný, až neidentifikovatelný druh sovy se horem dostal do jeho postele a nyní ho sledoval obrovskýma vybledlýma očima. Na noze měla přivázaný dopis. Harry ho sově odvázal a roztáhl nebesa, aby se dostala ven. Pták poslušně odplachtil oknem pryč. Harry rozložil dopis a ihned poznal Moariho písmo.
Ahoj Harry!
Mám pro tebe velmi naléhavou zprávu. Přemýšlím, zda je to náhoda, či osud, ale spíš to druhé. Abych začal od začátku. Po pár dnech sem doplaval k jednomu drobnému ostrůvku. Je opravdu dost daleko od pevniny a místní k němu nejezdí, prý z něj na ně působí něco strašného. Já osobně taky něco cítil, ale byl to spíš pocit přirovnatelný k tomu, když najdeš dlouho hledanou a dávno zatracenou krásnou náušnici (promiň mi to přirovnání, ale pochopíš, až ti to budu někdy vyprávět). Naprosto jistě vím, že tohle j to místo, které hledáme. Doufám, že mi věříš, mě samotnému to přijde neuvěřitelné, ale vím to.
Trvalo mi celkem slušně dlouho, než sem tě ze školy vytáhl. Budu potřebovat pomoc tvojí, ale i našich zmijozeláckých hrdliček. Víc ti řeknu na místě, v 8:00 pro tebe bude mít Minerva přenášedlo.
P.S.: Myslím, že mě Brumbál nenávidí, věř totiž, že jsem se za tvou svobodu bil jako lev.
P.P.S.: Taky myslím (bolí to, už to dělat nebudu), že mi to ani nevadí.
Tvůj nade vše obdivovaný profesor
MOARI LUIN
 
Harry na dopis chvíli po přečtení jenom zíral. Konečně přišel ten den, kdy budou moci zakročit.
 
Deset minut před osmou zaťukal na dveře jeho kolejní ředitelky. Byl nervózní, ale jak už měl ve zvyku, jeho klidná tvář na sobě nedávala nic znát.
Učitelka mu otevřela po několika okamžicích. Sice oblečená, ale zdálo se, že celkem narychlo.
„Dobré ráno, pane Pottere,“ řekla nepříliš nadšeně a otevřela mu dveře, aby mohl vstoupit.
„Dobré ráno, paní profesorko,“ odpověděl a rozhlédl se po místnosti, ve které už několikrát strávil různé tresty. McGonnagalová mezitím sáhla na stůl a podala mu plastový model autíčka, který měl dokořán otevřená malá dvířka. Stačilo, aby na něj pohlédl svým druhým zrakem, který ale stejnak používal častěji a poznal, že je to přenášedlo. Dost veliké síly a rysů někoho, koho neznal. Opatrně si ho vzal do ruky, zatím nevěděl, čím se spouští. Jako by jeho profesorka uměla číst myšlenky.
„Když po osmé hodině zavřete ty dvířka, přenese vás to. Jelikož nemáte složené zkoušky, bude vám muset stačit toto,“ promluvila úsečně a pohlédla na hodiny. Zbývalo už jen pár minut.
„Přenese vás to přímo k profesorovi Luin, je tak nastaveno,“ dopnila po chvíli poslední informaci a kývla, že muže vyrazit. Harry se trochu nervózně ošil a doufal, že to nebude tak strašné jako přemisťování. Rozloučil se, zavřel dvířka u auta a pevně stisknul oči.
Opět ucítil trhnutí nad pupíkem, ale ne jako zachytnutí, spíš jakoby ho někdo rozerval na molekuly a ty pak odnášely magické uzlíky, které jakoby se snažili udržet aspoň přibližnou formu jeho těla. Nemohl říct, že by to bylo přímo bolestivé, spíš hodně, hodně nepříjemné. Přišlo mu to jako věčnost, než se začal zhmotňovat. Ucítil vedle sebe přítomnost někoho dalšího, ale byl příliš zmatený, než aby si to plně uvědomil, nebo poznal kdo to je. Kolem něho z temnoty blikalo zářivé světlo a bylo mu zle. Kolena se pod ním podlomila a on klesl na zem. Ani si to neuvědomoval, ale rukama si zakrýval obličej, jakoby chtěl zabráni, aby k němu ostré světlo proniklo.
 
Moari si vyděšeně přidřepl vedle klečícího chlapce. Ten se celý klepal. Vůbec nechápal co se to stalo. Opatrně se mu pokusil odtáhnout ruce z obličeje a když tak učinil ukázalo se, že má křečovitě sevřená víčka je křídově bílý.
„Harry!“ křikl, chytil chlapce za ramena a opatrně s ním zatřásl. Harry otevřel oči a pevně se ho chytil za lokty. Vypadal zděšeně a zíral se zmateně rozšířenýma očima. Klečeli takhle naproti sobě a Harry ho stále svíral rukama. Po několika minutách jakoby se uklidnil, přestal se klepat a zavřel oči. Pak jeho stisk povolil a on se začal hroutit. Naštěstí byl Moari tak blízko, že ho stihl zachytit. Držel ho v náručí a zaslechl jeho slova.
„To je snad ještě horší než přemisťování,“ zašeptal. Moari ho vytáhl na nohy a pomohl mu dojít k matraci, kde se svalil a usnul utěšen tím, že bez Malfoye a Ismat stejně nemůžou nic dělat.
Poslední komentáře
11.03.2007 21:49:56: velmi pěkná povídka, zrovna dnes jsem jí objevila a hned přečetla, je opravdu povedená, zajímavá a o...
11.03.2007 21:49:17: velmi pěkná povídka, zrovna dnes jsem jí objevila a hned přečetla, je opravdu povedená, zajímavá a o...
10.03.2007 19:33:09: dycky přidávám, i když je komentářů jen polovina. "Nevydírala" bych, kdyby nebyl důvod. A navíc tuhl...
10.03.2007 18:42:58: Kapitola je perfektní ale ty komentáře to je vydírání
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.