Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Kapitola 28

Tak konečně nová kapitola. Omlouvám se za zpoždění, ale nešel mi internet. taky sem jí náležitě prodloužila, je o stránku delší než obvykle. Přeji hezké počtení.

Tohle kapitolu bych chtěla věnovat všem co toto čtou, hlavně Jantar, Bazildě, Fufik a dalším lidem, díky kterým tohle vůbec dělám.

Pootevřel oči a opatrně zamžoural do šera. Trvalo mu několik okamžiků, než si vzpomněl na události, které se odehráli pravděpodobně před několika hodinami. Posadil se na matraci a se zívnutím si protřel oči. Nechápal, proč musí být po probuzení tak zpitomělý. Jak se zdálo už se stmívalo, takže těch hodin muselo být patrně víc.
Rozhlédl se po malém domečku, který tvořil zhruba jednu větší místnost a koupelnu. Moarimu to očividně nevadilo, pravděpodobně se celý den čvachtal ve vodě. Zapátral očima po místnosti, ale nikde nemohl najít boty ani plášť. Mávl nad tím rukou. Tady přece není zima. Otevřel dveře a do tváře mu zavanul jemný mořský vítr. Před očima se mu roztančilo spousty vzpomínek, převážně krásných. Obrazy mořských elfů a speciálně jednoho muže s jemnými, světle zelenými vlasy a očima tak temně modrýma až z toho mrazilo. Když vzpomínky ustaly Harry se jemně usmál. Vůbec netušil, že přítel jeho dalo by se říct matky byl vodní elf.
Když přešlápl práh bosýma nohama se dotkl jemného písku a vydal se k moři.
Sedl si jen několik metrů od vln a poslouchal jejich tiché šumění. Zalil ho podivný pocit bezpečí. Neodháněl ho, spíš ho k sobě ještě těsněji přitiskl a užíval si černobílého západu slunce a představoval si, jaké barvy tam asi jsou. Když se podíval magickým zrakem, slunce bylo obrovský zářivě bílý kotouč, nic zajímavého. S překrásným rudým západem se to nedalo ani zdaleka srovnat.
Moari se vedle něj posadil jen o pár chvil později. Tiše si sedl to tureckého sedu a pozoroval slunce.
„Jakpak se nám vyspala naše Sněhurka?“ zeptal se po chvíli vesele.
„Neříká se obvykle Šípková Růženka?“ zeptal se Harry.
„Šípková Růženka spala,“ řekl a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Ale ty jsi byl mrtvý. Jestlipak přijel nějakej fešák na bílým koni.“
„Byl tu, ale odehnal sem ho, že čekám na tebe.“ Harry se otočil na Moariho s hraně smutnou tváří. „teď toho lituju.“
Moari se rozesmál a šťouchl do Herryho do ramene.
„Ale teď fakt, co se ti to stalo? Abych se přiznal drobet se zpanikařil.“
„Prostě nesnesu magický přenos,“ pokrčil Harry rameny.
„Ani přemisťování?“
„To není tak hrozné, ale taky nic slavného,“ Harry se obrátil zpátky ke slunci, ze kterého už zbyl jen kousíček. Zajímalo ho, jestli svým magickým zrakem zahlédne ostrov.
A opravdu. Když zářivě bílá koule, kterou viděl místo zlatého slunce zapadla za obzor, jakoby uvolnila prostor něčemu jinému. Daleko, skoro až na obzoru se vyjímala kupole. Z pláže se zdála malá, ale musela zakrýt celý ostrov. Sahal do výšky a hrál všemi barvami. Tam se magie živlů neslila v bílou, ale zůstaly jim všechny barvy. Moari si asi všiml jeho upřeného pohledu.
„Co tam vidíš?“
„Vidím ostrov, které chrání tak silné kouzlo, že ho cítí i mudlové. Je dost možné, že potlačí všechnu magii, která se k němu dostane. Možná i mudlovské přístroje a tak,“ zkoumal Harry s přivřenýma očima magii kolem ostrova. Tohle byl opravdu jedinečný úkaz. Ani si nedokázal představit, jak silní byli mágové, kteří ho vytvořili.
„Kdy přijedou Ismat s Malfoyem?“ zeptal se Harry.
„Zítra kolem páté ráno. Byl sem zařídit nějaký věci, motorovej člun, a protože je tam hora, raději i horolezecký nářadí. Celý dvě hodiny mě s tim chlapi učili zacházet. Fakt děs…“
„Počkej počkej, motorovej člun, jak si věděl, že ho nebudeme moct pohánět magicky? A možná i elektřina nepůjde.“
„Tak to nevím…prostě sem to nějak…tušil? A abys věděl vzal sem i pádla,“ vytahoval se Moari. Harry se pousmál a dál tiše sledoval duhu mihotající se nad ostrovem a kterou bylo možno vidět jenom jemu.
 
Zmijozelové se v „přímořském sídle“, jak ho ze srandy nazýval Moari objevili přesně v pět hodin ráno. Harry,který ještě spal na ně rozespale zamžoural. Večer byli s Moarim dlouho vzhůru.
„Dobré ráno,“ zabručel a rozespale se začal vymotávat z pod deky.
„Dobré Pottere, pane profesore,“ kývl k oběma a Ismat se usmála. Moari seděl u stolu a před sebou šálek kávy. Vypadal neobvykle vážně a i když promluvil jeho hlas zněl jinak. A nejen on, ale i všichni ostatní cítili, že je očekává opravdu namáhavý den.
„Tak když už sme všichni tady můžeme vyrazit. Harry pučim ti na sebe něco lepšího než školní uniformu a jak tak koukám, vy dva ste oblečeni dobře,“ sjel pohledem Zmijozelskou dvojici a poodešel k improvizované skříni, aby našel nějaké oblečení.
„Kde bude člun?“ zeptal se Harry když se soukal do kalhot, které mu byly docela velké. Naštěstí nebude problém je zkrátit.
„V přístavu. Je to pár kilometrů odsud,“ broukl Moari a dal do baťohu nějaké jídlo.
„Jak se tam dostaneme?“ zeptal se se stoupou strachu v hlase. Moari se na něj usmál uklidňujícím úsměvem.
„Mám takové předsevzetí, že tady magii budu používat co nejméně,“ řekl a kývl směrem k plynovým plotýnkám. „a protože mám řiďičák a auto tak pojedeme jím,“ skončil a triumfálně zapnul další baťoh s horolezeckým nářadím.
„Autem?“ zašklebil se Malfoy. Moari po něm blesknul pohledem a tak už se Zmijozelák k ničemu nevyjadřoval.
 
Moari hodil do velkého starého jeapu všechny baťohy a popohnal „haranty“, jak je on sám nazval dovnitř do vozu. Ismat si s triumfálním úsměvem zabrala přední sedadlo a nechala kluky si sednout dozadu. Vůz byl silně cítit cítit benzínem a ještě něčím neidentifikovatelným. Malfoy zbledl a vypadalo to že se pozvrací. Moari na to nedbaje vyjel klikatou silnicí směrem do malé vesnice, kde na ně v přístavu čekal jejich malý člun s motorem a čtyřmi pádly.
 
Asi po půl hodině se ocitli v malinkatém přístavu, kde už na ně čekala parta asi třech mužů v pracovních oblecích ušpiněných od oleje. Jeden se zarostlou bradou a ošlehanou tváří plnou vrásek na ně vesele zamával, když je zahlédl.
„Bon matin, mon ami! Commen ça va?“ křikl a vykročil k jejich autu. Moari zastavil na malém plácku určeném právě k tomu a s úsměvem vyšel k muži.
„Bonjour! Ca va bien, et vous?“zeptal se a natáhl k muži ruku, který ji dobrosrdečně stiskl.
„Magnifiquement, votre barque attendre,“ odpověděl a kývl směrem k člunu, který se houpal na vlnách.
„Merci, ami,“ usmál se Moari. Muž přikývl.
„Soyez prudents,“ houkl na Moariho ještě než i se svými společníky odešel.
Moari se otočil k autu, kde zbytek výpravy vykládal zavazadla.
„To tohle všechno potáhneme nahoru?“ zaúpěl Draco a pod tíhou batohu se trochu nahrbil.
„Ne, něco se nechá ve člunu,“ odpověděl Moari na otázku, kterou chtěl položit i Harry. Nebyl totiž zvyklý na tahání nějakých závaží a tak by cestu pravděpodobně nezvládl.
„Nechápu proč to nemůžeme nést pomocí kouzel,“ huhlal Malfoy dál.
„Už tady magie blbne, minule sem použil obyčejné levitační kouzlo a myslím, že ten kámen co mi stál v cestě odletěl až na oběžnou dráhu. Podruhé to nemíním riskovat. Tak hezky táhni a nefňukej,“ ukončil jakékoliv diskuse Moari.
„Takže tvoje rozhodnutí nepoužívat kouzla není předsevzetí, ale nutnost?“ neodpustil si Harry a nečekaje na odpověď se vydal ke člunu.
„No ze začátku to bylo opravdu pouze předsevzetí a když jsem zjistil, jak se tady magie chová zmateně byl to jen další důvod. Jediné, co se tady dá dělat je přemisťování a to stejnak nedělám, protože rád jezdím autem.“
„A proč si nám to neřekl?“ zakabonila se Ismat. „někomu se mohlo něco stát.“
Moari pokrčil rameny. „Vás dva jsem měl pod dohledem a vím, že Harry nemá obvykle žádný zájem používat magii, ne?“ řekl a upřel na Harryho tázavý pohled.
„Kdybych se rozhodl kouzlit udělala bych to tak, aby to žádné vedlejší účinky nemělo,“ zamumlal a těžký baťoh hodil do člunu, který se jemně zakolébal.
Harrymu blesklo hlavou, jak to, že si nevšiml žádné anomálie v magických vláknech, ale taky to mohl mít na svědomí ostrov, který očividně magii v určitých místech zesiloval a v jiných zeslaboval a s ní i jeho cit pro ní. Musí dávat pozor, tady se pohybují na velice tenkém ledě.
 
Za chvíli už byla všechna zavazadla ve člunu.
„Tak kdo leze první?“ zeptal se Moari slavnostně.
Když se nikdo nepřihlásil skočil Harry dovnitř přímo z mola. Člun se ani nehnul. Harry doufal, že si toho nikdo nevšimnul, přece jen to bylo trochu zvláštní. Zmijozelové se dál zaujatě hádali kdo poleze první, jen Moari na něj překvapeně pohlédl, v očích otázku. Harry se na něj jen pousmál a nabídl Ismat ruku aby jí pomohl dovnitř.
 
Už několik hodin jeli po hladině. Vln bylo jen po málu a čím svítilo slunce víš, tím bylo větší horko. Už několikrát zastavovali, aby se vykoupali. Jediný Harry se zatvrzelým pohledem seděl uvnitř malého člunu a odmítal se vody byť jen dotknout. Moari se smál, že neumí plavat, když však zachytil elfův mrazivý pohled raději zmlknul. Za chvíli se však znova začal pochechtávat. To už si ho ale nikdo nevšímal.
 
„Spálíš se,“ zabroukal Moari, když mu pohled padl na vesele se slunící Ismat.
„Ale depak, já mám černošskou krev,“ mrkla na něj vesele.
„A krém na opalování,“ broukl Draco z pod naprosto nekouzelnicky vyhlížející bílé kšiltovky.
Ismat se po něm rozčíleně ohnala a Draco neměl ani tu nejmenší šanci před mistryní šermu uniknout.
„Au!“
„Nebuď fňukna,“ broukla vesele Ismat, nyní již klidně opřená o roh člunu a mžourajíc do sluníčka.
„Jak myslíš, že tam ještě pojedeme?“ zeptal se Moari Harryho sedícího na přídi. Ten přivřel oči a zadíval se na ostrov.
„Ještě tak hodinu, možná hodinu a půl,“ odpověděl.
„A co budeme dělat až tam dojedem?“ pohlédla na něj Ismat významně.
„Najdeme tu horu. A vylezeme na ní. Protože v té básničce se to tak říká,“ vysvětlil jí Harry.
„A co pak? Mluví se o nějakém chrámu a té písni,“ zapojil se do rozhovoru i Draco.
„Dál uvidíme. Jak zazpívat píseň i když ji Moari neumí bude to poslední co nás bude zajímat. Takové věci se dají vždycky nějak vyřešit,“ pokrčil rameny Harry.
„Takže všechno závisí na našem instinktu a vnitřním pocitu?“
„Vlastně ano…uvědom si, že nás vede nejen instinkt, ale i bytosti, které nám z části vytvořili osud.“
Draco přikývl a dál všichni mlčeli.
 
Plavba probíhala v poklidu. Ostrůvek už měli na dohled a Harry upřeným pohledem sledoval duhovou kopuli, přes kterou se jen těžko rozeznávalo něco bližšího, když se však na ostrov zahleděl normálně, viděl sice černobíle, ale jasně rozeznával obrysy hory, kolem které byl hustý porost, ale ne tak, aby se přes něj nedalo projít. Na okrajích byl písečný pruh, po kterém pravděpodobně vytáhnou člun tak, aby ho s sebou nevzal odliv.
Motor najednou zakuckal a přestal jet. Člun ještě setrvačností chvíli klouzal po vodě, brzy však přestal. Ještě štěstí, že vln bylo málo a vítr nefoukal téměř vůbec.
„A je to tady,“ pokýval hlavou Moari.
„Co je tady?“ zeptali se sborově Ismat s Dracem.
„Přestaly fungovat i mechanické přístroje,“odpověděl za Moariho Harry.
„Ale vždyť na ostrově fungovali,“ oponovala Ismat.
„Tady jsme už příliš blízko.“
„Blízko čeho?“
„To já nevím, Ismat,“ pousmál se Harry.
 
Možná věděl, možná ne. Zrovna před chvílí předal Moarimu pádlo a nyní hleděl na kopuli, která se stále blížila. Vlákna, který v ní probíhala už byla vidět. Zdály se jiné, jakoby se skla. Byla v nich obrovská síla. Už zbýval jen kousek, než jí měli projet. Upřímně řečeno se toho Harry trochu obával.
Všichni měli zvláštní pocit a když se jejich loďka začala nořit do neviditelného závěsu plném probíhajících nitek Harrymu se zatmělo před očima, ale udržel se vzpřímeně. Cítil, jak se ho magie dotýká a zkoumá, jestli je vhodný k tomu, aby se dostal na posvátný ostrov. Tak nějak tušil, že tohle je první zkouška. Upřímně doufal, že se všichni dostanou na břeh.
Když opět viděl, ale svět kolem něj trochu motal, otočil se dozadu. Tam seděli zcepenělí jeho společníci a nepřítomně hleděli dopředu.
„Všichni v pořádku,“ zeptal se a v jeho hlase se mihl stín obav.
„A co bylo zase tohle?“ zeptal se Malfoy a zvedl k němu skelný pohled.
„Právě sme prošli magickou bariérou. Asi měla vyzkoušet, jestli sme ti praví.“
„A jsme?“
„Nikomu z nás se nic nestalo,“ Harry opět přejel po všech pohledem. „Takže myslím, že ano. To ale není konec.“
Jakoby to tušili, nikdo nic nenamítal. Opět začali v pravidelném rytmu zabírat do pádel a člun v naprostém bezvětří hladce klouzal po vodě. Ismat si sedla ke kormidlu a Moari byl připraven střídat.
„Natoč to doleva, támhle na tu plážičku,“ ukázal Harry prstem k písčitému výběžku.
 
S rachotem vytáhli člun na břeh tak, aby na ní nedosáhl příliv a vyčerpaně si sedli do stínu stromů.
„Tak jsme tady,“ řekl Harry, který se ani tak unaveně necítil.
„Jo! Konečně!“ zalapal po dechu Malfoy, který s Ismat pádloval jako poslední.
„Dáme si půl hoďky pauzu, něco sníme a roztřídíme co tu necháme a co potáhneme nahoru. Pak vyrazíme k hoře, ano?“ rozhlédl se po nich Moari. Všichni přikývli.
 
Z těžkých baťohů nakonec zbyli opravdu jen průměrně těžké zátěží. A když se u hory odebere nějaké horolezecké náčiní, bude to úplně v pořádku.
Ostrůvek byl nebyl příliš velký, celý ho tvořila převážně vysoká skála, les a pláž, takže jim k úpatí hory trvalo dojít asi hodinu.
„Tak jak na tohle vlezeme…“ povzdechla si Ismat a mrskla s baťohem na zem.
I Harryho pohltila jakási tíseň, ale ne tak z hory jako z toho, že na ní nic neviděl. Ani náznak nějaké magické aktivity. Ale co, přeci tohle místo vytvořili jedni z největších mágů, jací kdy po tomto světě chodili.
Poslední komentáře
19.03.2007 08:46:11: moooooc se omlouvám za zpožděnísmiley${1} kapča úžasná jako vždy smiley${1}smiley${1}smiley${1}
15.03.2007 21:45:03: Skvele bezvadne super jako vždy...!!! Pls mam jen jednu prosbu začinam psat povidku mohli byste kom...
15.03.2007 19:50:46: Výbordelný.
15.03.2007 19:50:37: Výbordelný.
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.