Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Kapitola 30

Tak konečně je tu dalíší kapitola, sice celkem pozdě, ale je. Příjmačky jsou za měsíc, takže většinou musim dělat, že se učim :D
Prosím ty, co ještě nehlasovali, aby odklikli v anketě (pod hodinama) a ty, co  budou mít to srdce napsat Ginice komentář, ty také prosim o jejich příspěvek.
Přeju hezké čtení a doufám, že se bude jubilejní kapitola líbit :)

Zamžoural do slunce, které jakoby se od té doby co usnul, pohnulo jenom o kousek. Po pár chvílích to Harry odhadl tak na hodinu. Obrátil svůj pohled ke skále a rozhlédl se. Opřen o lokty hledal nějakou značku, nebo vyvýšený kámen, který by mohl značit vstup do chrámu, který ještě budou muset probudit.

Začal ho ovládat pocit nedočkavosti a prohloubil se také pocit, že mu někdo ubírá sílu. Nějak ale tušil, že se s ní neděje nic zlého a tak se rozhodl si toho nevšímat.

Postavil se a znova shlédl celý povrch dokonale rovné skály. Nic. Tohle bude opravdu problém, kromě toho, že Moari nebude schopen zazpívat elfskou píseň.

Potřásl hlavou a rozhodl se konečně vyhovět pocitu naléhavosti, který se v něm bouřil jako nedaleké moře a jemně zatřásl se svými společníky. Když viděl jejich nepřirozeně bdělé oči po takové námaze došlo mu, kam jeho síla odchází. Ale copak on jí nebude potřebovat?

„Harry, co budeme dělat teď?“ zeptala se Ismat a postavila se. Mnohem lehčeji než já, uvědomil si Harry.

„Budeme čekat,“ řekl nepřítomně.

„Na co?“ zeptala se a položila mu ruku na rameno, aby si upoutala jeho pozornost.

„To já nevím,“ povzdechl si.

„Na znamení, záblesk, tušení, pocit, věštba, to je jedno. Na něco čekáme, a pokud to přijít má, přijde to.“

Moari poněkud chmurně pokývat hlavou, sedl si zpátky na zem a začal se přehrabovat v baťohu. Po chvilce s triumfálním výrazem vytáhl balíček sušenek. Opět mudlovských, úplně obyčejných.

„Prostě nemám ty kouzelnické rád,“ pokrčil rameny a začal balíček hladově trhat.

 

V ruce svíral sušenku, když ho popadl podivný pocit. Trochu se podobal transu, do mysli mu jemně vnikalo cizí vědomí a navádělo ho. Upustil sušenku a malátně se postavil. Jeho společníci se na něj nechápavě podívali.

Ten jemný dotyk postrkoval jeho vědomí a s ním i jeho tělo stále dál do středu skály. Ostatní za ním opatrně vykročili příliš vyděšeni jeho skelným pohledem, než aby se ho snažili zastavit. Nebylo to stejně třeba, protože brzy zůstal stát sám.

Ta síla, která ho postrkovala dál ho opustila a on zůstal malátně stát. Trochu se mu zamotala hlava. Za chvilku ho jemně podpíral Moari.

„Si v pořádku?“ jeho hlas se zdál vyděšený.

„Myslím, že tohle bylo to znamení  na které sme čekali.“

„Ale jak zapíváme tu píseň?“ zeptal se zmateně Moari. Harry nechal tu otázku zaznít každou molekulou svého těla.

„Otevři svou mysl, otevři ji mě, dovol mi do ní vejít,“ řekl hlubším hlasem, než měl obvykle. Moari sebou cukl, ale poslechl. Měl pocit, jakoby Harryho tělo, které o něj bylo dosud opřené tepalo hlasitěji, cítil každý úder srdce. Nevšimnul, že zavřel oči, a když je otevřel před ním byla jen černá a bílá. Mohl by být zmatený, ale na to teď neměl zapojenou tu správnou část mozku.

Do hlavy se mu vloudila slova i melodie písně. Harry a Moari začali zpívat stejnými ústy a jejich hlasy tak odlišné splynuly v okamžik, kdy déšť s klapotem dopadá na listy.

Mezitím Ismat s Dracem stáli za nimi zkoprnělí tím zvláštním duem. Jakoby vítr až k nim zanášel zvuky, které je doprovázeli. Píseň byla zvláštní, měla čtyři krátké části, každou o jiném živlu.

Harry se svezl na kolena. Opatrně se odděloval od Moariho, aby ho nějak nepoškodil. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a teď všichni nehnutě hleděli na jedno místo téměř uprostřed skály. Tušili, že se stane to, na co tak dlouho čekali.

Přímo ze skály začal vyrůstat strom. Z malinkého, který by se ztratil i v trávě na obrovský, podobný dubu s košatou korunou a kmenem tak širokým, že všichni čtyři by měli co dělat, aby ho dokázali obejmout. Dole, kde se zdál jako vytesaný z kamene a až později zdřevěněl se začala linout voda a pomalu na kmeni vykreslovat oblouk, podobný bráně. Cítili jemný vítr, který ten tenounký proud tvaroval a rovnal. Na dovršení všeho se v oblouku, který vytvořila voda rozhořel oheň. Tenký jako sklo, ale přesto přes něj nebylo vidět.

„Co je to?“zašeptal Moari. Znělo to vyděšeně.

„Chrám všech živlů,“ zamumlal Harry a omráčeně hleděl na košatý strom.

Jako první se vzpamatoval Draco.

„Měly bychom jít dovnitř,“navrhl. Souhlasili, ale Harry zůstal klečet na zemi.

„No tak pojď,“ houkl Moari a vytáhl ho na nohy. Opatrně došli až k bráně. Draco na sucho polkl.

„Kdo půjde první?“ Zavládla chvilka ticha, ale nakonec vykročil Moari. Lehce se dostal na druhou stranu. Bylo ho přes vrstvu nepálivého ohně vidět i slyšet. Následoval ho i Draco a Ismat. Čekali už jenom na něj.

„No tak pojď!“ křikl Draco. Jeho hlas zněl tlumeně. Harry se zvedl a opatrně položil na ohnivé sklo dlaň. Jakoby jím proletěl slabý elektrický proud a v hlavě se mu rozezněl chorál tisíce hlasů.

„Ještě nepřišel tvůj čas,“ křičely, některé šeptaly. Rychle ruku odtrhl.

„Na co čekáš?!“ křikl znova. Harry se na ně podíval.

„Ještě nepřišel můj čas,“ zašeptal jako ze snu.

„Co?“

Harry se na ně podíval už bděleji.

„Nemůžu se tam dostat. Ještě nepřišel můj čas. Půjdete sami, já tu na vás počkám.“

„Ale…to přece nejde,“ říkala zmateně Ismat.

„Proč by to nešlo? Svůj přívěšek už mám. Jděte.“

Přikývali a šli. Harry se opřel o kmen obrovského stromu, a ačkoliv nechtěl, usnul. Chrám z něj tahal hodně síly.

 

Všichni tři kráčeli vedle sebe. Nejdříve točitými schody, na kterých se museli seřadit za sebe později úzkou chodbou. Hladkou, jakoby se dřevěným povrchem. Vonělo to tam smůlou a hlínou.

Jakoby jim na cestu svítili stěny jemným, přízračným svitem.

Před nimi se začali objevovat tři pruhy, tvořené z drobných vláken. Moari se naprosto automaticky y prohodil s Dracem a přiřadil se k bledě modré čáře. Draco šel po bílé a Ismat po červené.

Moari si vzpomněl na Harryho slova o magických vláknech. Že by je takhle viděl? Upřeně sledoval modrý pruh připomínající řeku a tak si ani nevšimnul, že jeho dva žáci a společníci zahnuli do vedlejších chodeb. Existovala jen ta čára a bylo životně důležité, aby ji nespustil z očí.

 

Jakoby to očekával postavil se pevněji a kráčel pomalejšími kroky. Rozvážně. Najednou začalo pršet. Nejdřív jemně, ale za chvíli už ho ostré, ledové kapky řezaly do obličeje s takovou prudkostí… Ale přesto šel dál a přivřenýma očima sledoval modrou čáru, která se před ním kroutila jako živá. Zdálo se téměř nemožné kráčet dál, ale přesto šel. Musel, záviselo na tom příliš mnoho.

 

Draco kráčel po bílé čáře. Oparně, rozvážně kladl nohu před nohu jako provazochodec. Jediné co existovalo, byla čára. Pak začal foukat větřík. Jemný, cuchal mu vlasy a nikterak mu nebránil v další chůzi. Ale začal se stupňovat, až pod náporem silného větru, který ho odtrhával od cesty nemohl jít dál. Nemohl, ale šel.

 

Ismat měla podobný problém. Nejdřív jemné plamínky tančící kolem jejich nohou se změnily na velkou vatru, která se jí snažila zahradit cestu. Bylo hodně složité odolat strachu a vrhnout se do plamenů. Necítila bolest, spíš obrovský strach.

 

Najednou cesta skončila. Vítr i déšť se utišily a velké plameny zhasly. Všichni tři teď klečeli na kraji veliké, temné kruhové místnosti. Jediné světlo byl kruh, který vydávala bílá svíce, tak obyčejná jak jen taková svíčka může být. Vysela sama ve vzduchu.

Jejich hlasité dýchání se rozléhalo celou místností. Pak se jim ale do těla vlila nová síla a malátně se postavili. Jejich pohledy se upírali ke svíci, jejíž kruh se stále rozšiřoval. Už věděli, že ji drží přízračná postava, která jakoby svitem dostávala stále skutečnější podobu. Byla celá v bílém a kápě jí zakrývala hlavu. Jakoby se ani nedotýkala nohama země, tak lehce k nim vykročila.

„Vítám vás, vyvolení,“ zašeptala a její hlas zněl stovky hlasů, takže se nedalo poznat, jestli je Postava muž nebo žena.

„Sem duch hory a už tisíce let střežím dary magie, pro vás stvořené,“promluvila dál a mávla rukou směrem k oltáři, na kterém ležely nějaké předměty. Svit svíce byl ale stále příliš slabý, než aby i je dokázal osvítit. To však nemělo trvat dlouho, protože zářila čím dál víc.

„Prošly jste zkouškou, a proto vám právem náleží. Doufám, že dokážete ochránit zemi s mocí, která vám byla svěřena.“

Aniž by se na něčem dohodli, všichni tři se hluboce uklonili. Nebylo to z cizí vůle. Oni to cítili, že by měli vzdát úctu duchu hory. Měli pocit, jakoby se pod kápí pousmál.

Pak svíce bleskla a ruka, která ji držela, zmizela. Zůstala pouze obyčejná svíčka, která ale neobyčejně plachtila ve vzduchu.

Jakoby z nich bylo sejmuto kouzlo, které jim bránilo v mluvení. Všichni automaticky vyšli k oltáři. Ismat přitom Draca chytila za ruku.

Ležely tam čtyři podivné pláště, každý byl jinak střižený a na třech z nich byly položeny předměty.

Ismat se lehce dotkla krásného meče zasunutého v pouzdře ze světlého kovu. Měl velmi krátkou záštitu a téměř připomínal samurajský meč. Ale jen téměř. Byl hladký, a když ho vysunula, jakoby jej na čepeli olízl plamen, který tam zůstal, jasně ohraničený a tmavě černý. Přitom bylo vidět jak v něm stejně světlým kovem jako zbytek meče vybíhají runy, které nedokázala přečíst. Zatím. Zasunula ho zpátky, vzala plášť a přidala se k Dracovi.

Ten v ruce držel prstýnek, stejně světlý jako byl její meč. Téměř neznatelně se v něm tmavě třpytili další runy. Jinak byl naprosto hladký. Draco si ho rozvážně navlékl na prst a na okamžik zavřel oči. Pak se na Ismat usmál, vzal svůj plášť a ohlédli se na posledního člena skupiny.

Ten si na ruku zrovna zapínal náramek. Byl tvořený ze čtyř složitě spletených kusů, navzájem nezávislých, kteří se ale na kraji spojili hladkými přezkami. Zdálo se, že každý z těch proudů měl jiný odstín bílé, ale nikdo to nedokázal vysvětlit. Moari se natáhl i pro poslední pláště a vyšel ke dveřím.

„Proč bereš i ten čtvrtý?“ zeptala se tiše Ismat.

„Pro Harryho,“ odpověděl stejně potichu Moari a všichni odešli nejširší, čtvrtou cestou.

Ale nedošli až na konec. Opět se zablesklo a oni měli pocit, že jedou po hladké skluzavce, která je vysypala až na úpatí hory.

 

Harryho probudilo snad to, že mu zmizela opěra a že slyšel, jak ho někdo volá. Nevěděl. Otevřel oči a posunul se, aby lépe viděl na chrám, který se vracel zpět do skály. Kde je ale Moari s Ismat a Dracem? V tom si spojil křik ze zdola hory k pohřešovaným. Ale jak by se tam dostali? K tomu bez něho?

Postavil se, už mu bylo o něco líp, síla se mu už přestala odsávat, ale zpět nebyla také. Došel na kraj hory a dole spatřil trojici. Něco na něj křičeli. Nechápal, co tam dělají. Jak se mohli dostat dolů? To ta proklatá hora, ale proč nedostala dolů i jeho? Najednou do něj narazila myšlenka, cizí a amatérsky vyslaná, poznal, že je od Moariho. Narazila tak prudce až musel vykřiknout. Dole si toho všimli a tak toho nechali.

„Sbal pár věcí a polez dolů!“ zařval na něj Moari jak nejhlasitěji mohl. Harry si povzdechl, vzal pár věcí a opatrně začal slézat. Bylo to složité, ačkoliv lehčí než když musel hlídat Moariho. Přesto však mu hora vzala dost sil, které by mu celkem nyní přišly vhod.

Neuklouzl ani jednou, pohyboval se hbitě, jak mu to bylo vlastní. Když byl ale jen asi metr nad zemí a všichni už očekávali, až sleze, selhali mu síly. Měl pocit, že kdyby se měl ještě hnout tak spadne a už se nezvedne. Nerozhodně tam vysel, dokud ho někdo opatrně nechytil kolem pasu, nesundal dolů a nepoložil na zem.

„Musíme se vrátit do člunu, všechny věci na stanování zůstali nahoře. Zvládneš ještě jít?“

Harry se na Moariho unaveně podíval a přikývl. Nebylo to přece tak daleko a les mu dával sílu.

A tak vyrazili. Moari ho nenápadně podpíral a když se konečně dostali na moře, okamžitě ve člunu usnul.

Nikdo si nevšiml zeleného pruhu magie země, který značil poslední cestu ze čtyř. Každý musí splnit svojí zkoušku.

Poslední komentáře
05.04.2007 23:32:11: super povídka těším se na pokračování
02.04.2007 20:31:39: Skvělá povídka, těším se na pokráčko.
31.03.2007 09:54:41: Krása, nádhera, jen tak dál....
30.03.2007 23:16:25: Abych nezapoměla,přeji ti hodně štěstí u přímaček.
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.