Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Kapitola 34

Ano, vím  že to trvalo dlouho a moc se za to omlouvám. Mít mladšího bratra, kterej je závislej na WoW neni nic lehkýho. A v ranních hodinách se píše blbě.
Příště se polepším.

Opět žadoním o komentáře!

Tato kapitola je věnována Manie Dardeville za podporu v podobě naléhání. Moc ti děkuju, bez tebe by to bylo asi o dost později. Také jí patří dík za betování.

Harry se pousmál a obrátil svůj pohled na modrý strop ve Velké síni. Dneska měl mimořádně dobrou náladu. Konečně se pořádně vyspal a zima se právě dnes přehoupla do její druhé poloviny. Právě dneska začal dlouhý proces probouzení, který příroda absolvovala od začátku věků. Miloval jaro, už se ho nemohl dočkat. Nicméně na víkend mu vyhlídku kazila vzpomínka hormady úkolů a trest se Snapem. Další. Nebavilo ho to, měl spoustu jiných věcí na práci, než sedět v kabinetě s tím bručounem.


Vzpomněl si na jejich první, a pro zatím i poslední, zavírání portálů. Tentokrát se jim podařilo přijít včas, ale bude to tak i příště? Věděl, že to s čím Ismat bojovala, byl jen předvoj strašlivých věcí, které dokázaly projít do našeho světa. Taky mu přidělávalo starosti to, že Moari se k němu choval jaksi odtažitě. Vadilo mu to. I on si občas potřeboval s někým promluvit. S Ismat ani Dracem se nikdy nebavil tak, jako právě s Moarim.


I přes tohle všechno se jeho nálada vznášela relativně vysoko.


Sedl si ke stolu, do misky si nasypal nějaké “zrní” a pustil se do jídla. Velká síň byla téměř prázdná.


Za chvilku se objevil i Moari. Ani se na něj nepodíval a kráčel rovnou k učitelkému stolu. Harryho v mysli zahlodalo rozhořčení. Oprávněné. On přece nic špatného neudělal. Povzdechl si. Lidem už nikdy nezačne znova rozumět.


Moariho si odchytl nedlouho potom na chodbě.



,,Můžeš mi říct, co se stalo?” měl o trochu nepříjemnější hlas, než měl v plánu. Moari se na něj ostře podíval.


,,Si to můžeš zjistit sám, ne?”


,,A jak asi, můžeš mi to prozradit? řekl Harry, dal si ruce v bok a dál svého profesora pozoroval.

,,Koukni mi do hlavy, ne?”


Tentokrát se Harrymu v obličeji objevilo najednou několik pocitů. Překvapení, pochopení a zloba.


,,Co tím chceš říct? Že bych to měl udělat?” Haryho hlas byl tichý.


,,To je jen tvoje věc, očividně ti to nedělá žádné problémy.”

,,A jak TY, tohle můžeš vědět?!”


,,McGonagalová byla dostatečný důkaz. Ovládl si její mysl jen tak.”


,,Jen tak?”zalapal po dechu Harry,,,neuvědomuješ si jak bylo důležité aby nás kryla?”


,,Určitě by to šlo jiným způsobem, řekl a Harry ovládl touhu dát mu facku, aby se vzpamatoval.


,,Jo, možná jo. Ale to by se pak Ismat musela potýkat s něčím úplně jiným, než s tmou. Myslíš, že Voldemort otevírá portály kvůli takovej prkotině? To si dost naivní?! To, co se skrývá uvnitř je mnohem horší! A kdybych nám nepomohl zásahem do mysli přišli bysme, možná, moc pozdě. Věz, mě to radost nedělá!” jeho hlas byl vzteklý, víc, než kdy jindy. Že o něm Moari pochybuje ho zraňovalo. To, že mu nevěří, ještě víc. Jesti si toho Moari všimnul, bylouž moc pozdě. Harry se otočil a odešel. Jen ať má ten člověk čas uvědomit si, že to co udělal nebylo oprávněné.




Tak dobrá nálada zmizela jako mávnutím hůlky. Den se vlekl u úkolů jako šnek a Harry, který uznal, že venku je moc hezky na to, aby seděl ve společenské místnosti, se odebral na astronomickou věž, kde byl nádherný výhled do celého okolí. Při pohledu na Zapovězený les se mu sevřelo srdce. Co se asi stalo s kentaury? Pomyslel si s povzdechem a raději se odvrátil. Nechtěl na to myslet, bylo to příliš bolestivé. Poslední kentauři v širokém okolí byli všichni zabiti. A to kvůli němu.


Opřel se o stěnu věže a začal si číst článek o lektvaru, který měli dělat příští hodinu. Zavrzání dveří ho vytrho, ale stále dělal, že čte. Moc dobře věděl kdo přišel.


,,Harry? řekl Moari tiše, znělo to smutně.


,,Ano? až nyní vzhlédl od knihy.


,,Přišel jsem se ti omluvit, nějak jsem to nedomyslel. Promiň, že jsem ti nevěřil.”


,,Snad pochopíš, že já nejsem 16-ti letý kluk a vím,co dělám, řekl smířlivým tónem a lehce se na Moariho usmál.


,,Většinou, že?” zaštoural si Moari a posadil se vedle něj.


,,No ne, snad se neučíš?!” vykřikl profesor a zděšeně sledoval knížku. Harryho překvapilo, jak rychle se jeho rozhořčení vytratilo navzdory elfské sloní paměti.


,,Co mi jinýho zbývá? řekl a povzdech si. Znuděně obrátil na druhou stránku. Nestihl to však úplně, protože mu Moari vytrhl knížku z ruky.


,,Co to čteš?” ptal se zvědavě a v zápětí si sám odpověděl.


,,No ne, lektvary. To tě Snape na těch jeho trestech tak vyděsil? Mimochodem, kdy máš další?”


,,Dneska v sedm,” odpověděl Harry a mrzutě se ušklíbl.


,,Aj, tak to ti nezávidím, Sevi má dneska hodně blbou náladu.”


Harry zaúpěl. To bude zase práce.




Na Moariho slova si vzpomněl, když se oblékal do zimního pláště a vysokých bot. Zapnul poslední knoflík a vydal se dolů. Venku už byla hluboká tma, jen na nebi se třpytil děsivě vyhlížející úplněk, který kolem sebe rozprostíral stříbřitou auru. Jemné zbytky sněhu se mu pod nohama leskly.


Pro normálního člověka bylo dost světla. Při téhle myšlence si vzpomněl na Snapea. Jeho profesor místo, aby ho nechal čistit kotlíky vymyslel jiný trest, o kterém však měl mlčet. Byla to částečně práce pro řád a profesor mu slíbil zkrácení trestu. Měl mu jít pomáhat sbírat rostliny do Zapovězeného lesa. Nechápal kde se Snape dozvěděl, že se v lese celkem vyzná, nebo jak řekl: "je v něm pečený vařený". Ačkoliv v lese byl rád, nebyl blázen. Do lesa o úplňku totiž dobrovolně lezou právě blázni. A Snape.


Ten se za chvilku vynořil ze tmy vedle něj. V ruce třímal lucernu, která kolem sebe vrhala matné světlo a profesorův obličej se zdál být ještě bledší.


,,Jdeme, řekl stroze a vyšel. Harry už předtím dostal přednášku o bezpečném chování v lese. Ale stále nechápal, proč ho nedůvěřivý Snape vzal sebou. K tom o úplňku.


Tichým krokem vyrazil za ním.




Čím víc se blížili k lesu, tím víc se cítil ve své kůži. Vlévala se do něj síla stromů a rostlin, která možná byla čerstvě probuzená, ale přesto silná. Zhluboka se nadechl ledového vzduchu a nechal, aby obláček páry rozmetal téměř neexistující větřík.


,,Nerozsvěcujte, musí nám stačit tahle lucerna,” řekl tiše Snape, ale jeho hlas v naprostém tichu zněl až příliš hlasitě. Harryho nastražené smysly přehnaně zareagovaly a on sebou prudce cukl.


,,Pššš!” zahučel na Snapea. Byla to naprosto spontální reakce a očekával, že za ní dostane náležité pokárání, jak už bylo u Snapea zvykem. Ten však proti všem očekáváním mlčel a vyrazil do útrob lesa, lucernu nataženou před sebou. Harry šel chvíli za ním, po pár okamžicích se však přiřadil vedle něj kvůli lepšímu výhledu. Rozhlížel se všude kolem a hledal známky nebezpečí, čerstvé stopy vlkodlaků nebo jiných zvířat. Nebo snad pach krve a mokrých kožichů.


Snape pro změnu pátral po kmenech stromů. Hledal vzácnou, popínavou, cizopasnou rostlinu. Magické účinky se u ní projevovali jen velmi, velmi zřídka.




Po téměř hodině cesty se Harryho začal zmocňovat podivný pocit. Nepatrně zrychlil, i to však byla na jeho profesora moc. V malém pytlíčku už měl několik stonků rostlin, ale jak se zdálo, bylo to stále málo. A tak pokračovali stále hloub a hloub.


Harry Snapeovi naznačil aby ho následoval a sám se tiše, jako kočka, proplížil skrz husté houští. Cítil smrt a jeho instinkty ho nezklamaly. Když zahlédl bílou srst srdce se mu téměř zastavilo.


,,Jednorožec,” zašeptal nevěřícně a hrdlo se mu stáhlo. Vzpomínky na první ročník se vynořily jako temné můry. Popošel ještě blíž a opatrně zaklekl. Nevšimnul si profesora, který udělal to samé a položil lucernu vedle sebe.


,,Pytláci,” zavrčel rozzlobeně a přejel prsty přes uřízlý roh jednorožce. Harryho slyšel jenom matně. Jednorožci byli vysoce inteligentní a úžasní tvorové. Každý měl svojí nezapomenutelnou identitu. Na zemi už jich zbývalo jenom pár desítek.


Pohladil bílou srst, pod kterou bylo ještě teplé tělo a sevřel ho smutek. Ze zvířete unikly poslední zbytky života a on se malátně postavil. Snape ho sledoval ostražitým pohledem.


,,V pořádku Pottere?”


Harry přikývl a rozhlédl se. Jednorožce neměl v plánu zakopávat nebo mu dělat nějaký improvizovaný hrob. Elfové to nikdy nedělali. Jen ať jeho tělo poslouží dalším účelům, tak jak to měla příroda vymyšleno od nepaměti.


,,Pokračujeme?” zeptal se. Snape přikývl, naposledy si ho prohlédl a pokračoval dál. Nešel však příliš dlouho. Jeho instinkty vybuchly jako bomba a dokonale vybudily jeho smysly na maximum. Vše kolem se rozjasnilo, ucítil spousta pachů a byl schopen zachytit každé šustnutí.


,,Tapa!*” vykřikl elfsky aby Snapea zadržel. Ten jakoby mu rozuměl, okamžitě stuhnul, a pak se opět hbitě pohnul, když uskočil před útočícím tělem vlkodlaka. Byl drobný, ale to neznamenalo, že méně nebezpečný.


Harry zakročil jak nejrychleji mohl. I když ho svíral podivný, tupý strach vrhl se na vlkodlaka, který sílou setrvačnosti ztratil rovnováhu, když narazil do země po nevydařeném skoku. Asi by ho rozsápal, ale stihnul to, co potřeboval. Pevně hleděl tvorovy do inteligentních jantarových očí. Nebyla v nich krvežíznivost, jenom čistý a ničím nezkalený vztek. Tohle na vlkodlaka nevypadalo.


Ačkoliv se zvíře zdálo být zcela ochromeno útokem do mysli, přesto ho Harry stále držel. A stále se snažil zcela proniknout do myšlenek toho podivného tvora. Jediný ostrý útok totiž nestačil na prolomení jeho pravé identity.


Nakonec zcela vyčerpán uspěl. Podařilo se mu dotknout té správné myšlenky a srst se mu pod rukama začala měnit na lidskou kůži.

***


Severus sledoval ten podivný úkaz. Potter držel hlavu vlkodlaka pevně v sevření, nakláněl se a upřeně mu hleděl do očí, stejně jako vlk jemu. Vyzařovala z něj jakási podivná síla, která se při lektvarech, nebo jiné obyčejné činosti, nikdy neprojevovala. A pak se to stalo. Huňatá hnědá strst začala mizet, místo tlap se objevily ruce a nohy. Za chvíli Potter místo vkodlaka držel na zemi mladou dívku. Jako každý lykan, který se proměňuje, byla i ona úplně nahá.


,,A sakra, lykan,” zamručel Potter, posadil se a konečně dívku přestal držet. Vypadal unaveně. Ale kdy ne...?

***


Harry sledoval, jak dívce spadla víčka. Měla krátké, rozčepýřené vlasy, asi hnědé, ale nevěděl to jistě. Přejel pohledem po jejím nahém těle a musel uznat, že i na elfské poměry je krásná. Podivným, divokým způsobem.


,,Co s ní?” zeptal se zamyšleně, tak trochu pro sebe.


,,Vememe jí do Bradavic. Je divoká, nevidím na ní stigmata pána zla. Mohla by se přidat na naší stranu. Každý lykan se hodí.

,,A když ne?”


,,Tak jí zavřeme nebo zabijeme,” pokrčil rameny Snape, sundal si plášť, aniž by pohlédl na její tělo ji do něj zabalil, vzal do náruče, pokynul Harrymu ať vezme lucernu a vyrazili zpět k hradu.


Harry se rozhodl, že nebude protestovat proti brutálním a radikálním Snapeovým způsobům. Na vzpoury ještě bude času dost. Teď se musel soustředit na cestu.

Poslední komentáře
24.07.2007 15:01:03: pěkné pěknéteda konečně další kousíček ti manie jsi asi velký dobrodinec viť? už hodně lidí ti děkov...
22.07.2007 21:32:59: Ták a teď sem si všimla, že jsem napsala 2.úád, měl to být 6.pád (asi) smiley${1}
19.07.2007 00:02:36: Jé, teď jsem si všimla, že strašně divně skloňuješ moje jméno... 2.pád by měl být Manii, ale to je d...
14.07.2007 20:51:42: To "zastav" byl jen překlad toho elfskýho slova, je u něj hvězdička :) To já jen pro někoho komu by ...
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.