Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Kapitola 6.

Takže, šestá kapitola. Betovala jsem jí já, Lorlima. No, ono se nedá říct betovala, páč já bych zdaleka nemohla bejt beta-reader. Prostě sem to očistila od těch nejhorších chyb a překlepů (takže tam určitě nějaký chyby uvidíte) . Vkládám jí sem taky já, pže Gina odjela na chatu.

Kapitola 6.

Pomalu otevřel oči a chvíli se rozpomínal na události minulého dne. Tiše zaklel. Copak nemůže být týden bez toho, aniž by omdlel? Posadil se na posteli a protáhl se. Muselo být ráno, protože do pokoje škvírou mezi závěsy svítilo vycházející světlo slunce.

Instinktivně si sáhnul na hlavu a ucítil, jak má kolem ní uvázaný obvaz. Co mu to Brumbál udělal? Muselo to být nějaké odhalovací kouzlo. Ale proč na něj působilo tak špatně? Než stačil svoje myšlenky rozvinout, někdo jemně zaklepal na dveře.

„Dále,“ křikl Harry a sledoval, kdo to přijde.

„Ahoj Harry, jak ti je?“ ptal se starostlivě Remus.

„Jo, už je to dobrý. Co se to vlastně stalo?“

„Albus na tebe použil odhalovací kouzlo. Netuším, proč tě tak poškodilo.“ pokrčil rameny Remus.

„Já... Harry... chtěl jsem se ti omluvit…“ pokračoval Remus a sklonil hlavu.

„Za co, Remusi?“ optal se Harry klidně. Necítil k tomu člověku zášť ani zlobu. Chápal, co udělal. Vždyť on sám by na jeho místě činil stejně.

„Za ten lektvar. Já jsem měl jenom o tebe hrozný strach. Jsi poslední, kdo mi zbyl, víš?“ řekl a hlas se mu chvěl.

„Remusi...“ Harry se postavil a objal svého opatrovníka. „Vždyť já vím, že jsi to myslel dobře.“

„Díky Harry,“ zašeptal dojatě a pustil ho. Oba si sedli na postel.

„Víš, přišel jsem vlastně ještě kvůli něčemu,“ promluvil po chvíli ticha Remus. „Ty budeš muset svoje  schopnosti nalézt a ovládat je, že?“ Harry přikývnul a s překvapením sledoval, jak Remusovi v očích hoří plamen nadšení.

„Napadlo mě... jestli by jsi s tím nechtěl pomoct. Elfové mě vždycky moc zajímali a vím o nich všechno, co se dá.“

„Jistě, budu rád,“ řekl s lehkým pousmáním Harry. „Ale jakto, že o nich můžeš tolik vědět, vždyť jsou jenom v bájích a pohádkách.“

Remus se zatvářil překvapeně.

„Ale vůbec ne, Harry. Našla se elfská města. Sice v katastrofálním stavu, ale stačilo to, aby se z obrázků v knížkách a z dalších vodítek dal sestavit přibližný elfský život.“

Tohle Harryho šokovalo.

„Proč jenom v obrázkách?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Tu řeč nebyl nikdo schopný rozluštit.“

„Existují ještě ty knihy?“ vyzvídal Harry s nadějí v hlase. Vypadalo, že pochopil i Remus.

„Jistě, jsou v Londýnské knihovně. Normálně se nepůjčují, ale já tam mám pár známých, tak by to snad šlo.“

Harrymu se rozzářily oči. Bude se moct dozvědět o elfech spoustu věcí a možná i to, jak ovládat svoje schopnosti a rozlišovat aury.

„Zítra tam zajdu,“ prohlásil po chvíli přemýšlení Remus.

Harry nadšeně přikývl.

„A už jsi na něco přišel?“ pokračoval Remus v konverzaci. Harry kývnul ke kytce.

„Nebyla suchá?“

„Byla,“ odpověděl Harry.

„Ukážeš mi to?“ zeptal se Remus a vypadal naprosto nadšeně.

Harry se usmál a opět si přiklekl ke kytce. Probíhalo to jako minule. Začal v elfštině recitovat a kytka se o hodně zvětšila.

Když skončil, Remus na něj zíral. Vypadal divně. Sedl si na postel a zavřel oči.

„Co je Remusi?“ optal se Harry. Byl docela vyděšený.

„Harry, zkus mi dát nějaký rozkaz. V elfštině,“ řekl.

„Postav se,“ řekl v té krásné řeči Harry. Remusovi se zamlžil zrak a postavil se. Pak jeho pohled opět zpřítomněl a podíval se na Harryho, který jenom vyjeveně zíral.

„Jsem napůl zvíře. Můžeš mě ovládat, ale kdybych se ti bránil, možná by se ti to nepodařilo,“ vysvětlil po hodné chvíli.

Harry na něj jen vyděšeně zíral. Ano, bylo mu řečeno, že bude ovládat zvířata, ale v takové míře? Jakoby Remus četl jeho myšlenky.

„Nebude to tak jednoduché, Harry, kdybych chtěl, jednoduše bych se ti ubránil. Ty se těm zvířatům budeš muset dostat do mysli.“

„Jak tohle víš?“

„Uvažuj, Harry. Zvířata mají pudy a neposlechnou tě, když na ně v efštině zavoláš. Budeš do nich muset proniknout, aby ti uvěřily.“

Harry přikývl a zamyslel se. Vytrhl ho až Remusův hlas.

„Harry, půjdu se kouknout do té knihovny. Snad to projde a... nepůjčil by jsi mi tvůj neviditelný plášť? Nikdy nevíš, co se může stát,“ řekl Remus s úsměvem.

Harry přikývl, z kufru zasunutého pod postelí vytáhl plášť a hodil ho Remusovi.

„Díky, že tam jdeš.“

„Nemáš zač,“ odpověděl Remus a odešel z pokoje.

 

 

Remus rychlým krokem kráčel po chodbách rozlehlé Londýnské kouzelnické knihovny. V bludišti chodeb se vyznal jako jen málo smrtelníků, kteří se museli řídit šipkami namalovanými na zdích. Odbočil za další roh a konečně stanul před nejzáhadnějším oddělením knihovny. Rozhlédl se po vysokých regálech z tmavého dřeva, které zaplňovaly téměř celou síň.

Vyšel k pultu, za kterým seděl světlovlasý mladík s brýlemi na nose.

„Ahoj Steave,“ pozdravil Remus.

Muž zvedl oči od knihy, kterou měl položenou na stole a upřel na vlkodlaka svůj inteligentní pohled. Steav byl chytrý, možná až moc. Prohnaný jak liška.

„Ahoj Remusi, co tady děláš?“ zeptal se s lehce nadzvednutým obočím a postrčil si na nose brýle.

„Přišel jsem se zeptat, jak se ti vede a taky tě o něco požádat,“ řekl na rovinu Remus.

„Co potřebuješ?“ stále ho propichoval očima.

„Potřebuju všechny knížky, nalezené při výzkumu v Rodelských lesích.“

„Ty elfské?“ jeho obočí se ztratilo ve vlasech. Remus přikývl.

„Ty ti dát nemůžu! Víš jakej bych měl průšvih, kdyby se na to přišlo?“ zuřil Steav. Postavil se a zapřel se rukama o stůl.

„Steve, já je potřebuju! Závisí na tom strašně moc!“ Remus se přiblížil k pultu a chytil muže za paži. K jeho smůle, si stříbrného přívěšku křížku, který vyklouzl ze Steavovi košile všiml příliš pozdě, těsně před tím, než se dotkl jeho obnažené ruky. Nepříjemně to zasyčelo a Remus ucukl.

Steve se na něj překvapeně díval a pohledem těkal z jeho ruky na obličej. Remus úplně slyšel, jak mu to v hlavě šrotuje a přesně rozpoznal chvíli, kdy mu souvislosti zapadly do sebe. Oči se mu rozšířily poznáním.

„Vlkodlak...“ Jenom to slovo zašeptal. Remus čekal, že začne křičet. Steave se místo toho ušklíbl.

„Teď zase provedu službičku já tobě a budeme si quit.“ Remus zůstal nehnutě stát.

„Jestli neodejdeš, zavolám ochranku. Když hned teď půjdeš pryč, nikomu to neřeknu,“ navrhl nabídku. Remus si povzdechl a odešel z knihovny.

 

Zastavil se na ulici. Ty knihy byly příliš důležité, než aby je nezískal.

Bude se tam muset vloupat. Pro normálního člověka by to bylo téměř neproveditelné, ale on dělal knihovníka několik let.

 

 

Už bylo šero, správce zamknul dveře a vrátil se na své stanoviště. Remus neměl v úmyslu chodit předním vchodem. Tiše, schovaný pod neviditelným pláštěm se vydal k bočnímu, tajnému vchodu. Naštěstí postup pro odblokování zůstal stejný a on se lehce dostal do útrob budovy.

Rychle dveře zavřel, protože kdyby byly otevřeny o něco déle, spustil by se alarm. Tiše pokračoval dál. Další past pro něj nebyla problém. Překročil bariéru, která byla do výše kolen. Ještě teď si s úsměvem vzpomenul, jak si starý Bert vždycky stěžoval.

Proběhlo to hladce, ale s tím počítal. První problém přišel, až když našel elfské knihy. Bylo mu jasné, že je zítra bude Steave kontrolovat a bylo by hned jasné, kdo je vzal. Nervózně se  zavrtěl. Nezbývalo mu nic jiného. Každou ze sedmi knih zkopíroval. Tohle kouzlo vydrží pouze 48 hodin, ale snad si z toho Harry stihne vybrat co potřebuje. Další problém byl, že tyhle knihy nešly zmenšit a nedalo se na ně ani použít žádné jiné kouzlo. Všechny je pobral a vydal se zpět ke vchodu.

Měl smůlu. Zrovna šel strážce, asi měl lepší smysly, než si Remus myslel. Přitlačil se ke zdi a snažil se zklidnit zrychlený dech.

„Je tu někdo?“ ptal se a rozhlížel se kolem. „To se mi jenom něco zdálo,“ křikl pak do chodby a vrátil se. Remus si znatelně oddechl a vydal se domů. Překročit zábrany bylo tentokrát složitější a málem zakopl, ale naštěstí to vybral.

Přemístil se na Grimwaldovo náměstí a vydal se i s úlovkem za Harrym.

 

Harry seděl na židli v tichém pokoji. Zkoumal svoje nitro. Bylo zajímavé číst v sobě jako v knize. Dokázal si vybavit každou vzpomínku. U některých se nedivil, že je radši zapomněl.

Pokud doufal, že jeho emoce budou po proměně méně silné, zmýlil se. Bylo to snad trochu horší než dřív, ale jeho síla byla v tom, že jim bez pohnutí svalu v obličeji dokázal čelit, ačkoliv to uvnitř něj vřelo. Pamatoval si každou knihu, kterou přečetl, každé slovo kdo mu kdy někdo řekl, ale musel je v sobě hledat. Bylo to náročné. Zjistil, že jeho vzpomínky se dělí na ty povrchové, na které si vzpomene hned, na ty, které musí hledat složitěji a na vzpomínky elfky, které musel hledat hluboko uvnitř sebe.

„Harry, jsem tady,“ Remus udýchaně vpadl dovnitř, až se mu z náruče vysypaly knihy.

„Harry musíš si je rychle přečíst, vydrží jenom 48 hodin.“

„Jakto?“

„Musel jsem je zkopírovat, ten známý mi je nechtěl půjčit. Tak začni, já musím na hlídku.“

„Díky,“ kývl a pustil se do knížek.

Bylo jich sedm. Některé byly tlustší a některé tenké. Začal listovat tou nejmenší. Aury... oči se mu rozšířily nadšením. Byl tam dokonalý popis všech barev. Při čtení se mu před očima objevovaly různé osoby obklopené aurami, které nikdy neviděl. Většinou to byli elfové.

Na každé stránce byl podrobný popis na každou barvu, jak je míchat a jak rozlišit různou intenzitu.

Zjistil, že Remusova žlutá znamená logické uvažování a dobrou povahu. Jiného člověka od své proměny neviděl.

Když dočetl knihu o aurách, vrhl se na další, tentokrát nejtlustší svazek. Zde byly básně, které, jak ale Harry věděl, nesloužily jen ke čtení, ale k běžnému kouzlení. Většinu z nich si stačilo pouze oživit a tak je jen přelétl očima.

Už začínalo svítat, když začal číst další knihu, také s verši.

Hodiny ubíhaly a on už byl unavený, ale nepřestával. Všechny ostatní knihy byly s kouzly a teď se vrhnul na poslední, druhou nejsilnější knihu.

Pohádky? Harryho obočí vylétlo vzhůru a se zájmem se pustil do poslední knihy. Venku se už stmívalo.

Tohle byla nejhezčí kniha. Byly to pohádky o hrdinech, podobné jako ty lidské. Bájní hrdinové se špičatýma ušima a bílými vlasy. Uchváceně četl každé slovo. Pohádky mu nikdy nikdo nečetl a teď cítil, jak se mu v těle rozlévá příjemný pocit z elfčiných vzpomínek.

 

Zaklapl knihu. Mohlo být něco po půlnoci a Remus ještě nepřišel. Naštěstí stihl knihy přečíst v termínu a teď před ním začaly mizet. Bylo mu to líto, hlavně knihy s pohádkami. Musel se své myšlence zasmát. Připadal si jako malé dítě. Padl na postel a ihned vyčerpaně usnul.

Poslední komentáře
30.09.2006 22:26:01: Jujuj díky strašně moc smiley${1}
29.09.2006 21:36:59: Úchvatné, takovou povídku jsem ještě nečet... už se těším na další kapitolu!
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.