Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Kapitola 7.

Takže sedmá kapitola. Opět jakýs takýs beta-reader já, Lorlima.

Kapitola 7.
Probudila ho náhlá předtucha a on otevřel oči a posadil se. Potřásl hlavou, aby odehnal spánek a vydal se do koupelny.
Když vyšel, stále si jemným ručníkem sušíc obličej, někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ křikl a odhodil ručník na židli.
“Ahoj Harry, mám ti od Remuse vzkázat, že byl včera úplněk a že nemůže...“ do pokoje vešla Tonksová, chvíli se probírala papíry ve své ruce, a až pak k němu vzhlédla. Vyděšeně zaječela, ucouvla a vytáhla na něj hůlku.
“Klid, Nym, to sem já, copak ti Remus nic neřekl?“ snažil se ji uklidnit Harry hlasem, kterým se mluví na malé děti. Hodnou chvíli na něj nedůvěřivě hleděla a vytrvale mířila hůlkou. Rozhodl se, že tohle je ten pravý okamžik vyzkoušet jednu ze svých schopností. Opatrně vklouznul do její mysli, která byla proti normálnímu nitrozpytu chráněna, ale on do ní lehce vnikl. Nesnažil se jí číst myšlenky, ale začal jí jemně chlácholit a ujišťovat, že je to on. Když se její mysl uklidnila, vrátil se zpět. Opatrně sklonila hůlku a on nad svým povedeným kouzlem v duchu zajásal.
„Jak...“ začala se ptát, ale než stihla dokončit otázku do pokoje vtrhli Ron, Ginny a Hermiona.
„Tonks, co se stalo?“ vyhrkl Ron a o Harryho ani nezavadil pohledem. Tonksová jenom omámeně zavrtěla hlavou a dál koukala na Harryho.
„Kdo je to?“ vyprskla Ginny a dívala se na něj.
„Harry,“ odpověděla Tonks probíraje se z omámení.
„Co?“
„Je to pravda,“ promluvila tiše, otočila se a odešla. Harry se v duchu zašklebil. Tohle byl pravděpodobně vedlejší účinek, kterému se musí příště vyhnout. Teď se ale začal věnovat Ronovi a ostatním.
„Pokoušíš se být viditelný?“ vybouchl Ron.

„Ne, Rone, já se o to neprosil, ale nestěžuju si,“ řekl Harry s netečným výrazem ve tváři, ale uvnitř něj to vřelo.
“Tak hele Pottere, ty si o sobě myslíš, že když se převlíkneš za elfa nebo nějakou jinou zrůdu, takže budeš slavnější a obletovanější, než předtím?“ křičel zuřící Ron.
Tohle by ho možná dřív rozzuřilo do běla, ale tentokrát si nechal ledovou tvář bez jediného výrazu, ačkoliv uvnitř chtěl na Rona začít křičet, nebo mu vrazit pěstí.
„Ne Rone, to si nemyslím,“ odpověděl nenuceně klidným a milým hlasem. To ho očividně rozzuřilo ještě víc.
„Nehodlám mít s takovou zrůdou nic společného!!!“
„Ale Rone, já sem Elf, žádná zrůda.“ Opět to byl ten klidný hlas.
„Cokoliv co není čaroděj je zrůda!“ už byl úplně rudý a na spánku mu naběhla žíla.
„Tím pádem je zrůda i Hermiona, protože je z mudlovské rodiny. Promiň Herm,“ řekl a mrkl po Hemioně.
„Tak tos přehnal!“ Ron už ječel a hlas mu nepřirozeně přeskakoval.
„Ne, Rone, ty už jsi to přehnal. Prosím odejdi z mého pokoje.“ Harryho hlas byl sice klidný, ale stačil jediný pohled, ve kterém se zračil všechen vztek, který cítil a Ron okamžitě změnil barvu z rudé na bílou.
„Pojďte! Jdeme,“ řekl přiškrceně, chytil Hermionu a Ginny za zápěstí a táhl je z pokoje. Hermiona se mu ale rázně vytrhla.
„Ne, Rone, počkej... já... já za chvíli přijdu, ano?“
„Cože?“ opět ten vysoký přiškrcený hlas.
„Jenom chvíli...“
„Ty tady chceš zůstat s tou zrůdou?“
„Hned jsem zpět...“
„Jak myslíš, ale jestli se nevrátíš do čtvrt hodiny, budu vědět, že ti něco udělal.“
Hermiona přikývla a Ron se naposledy obrátil na Harryho s nenávistným výrazem v obličeji.

Dveře se s prudkou ránou zavřely a Hermiona zůstala bez hnutí stát. Harry si se znechucením všimnul, jak se klepe.
„Copak je Herm?“ zeptal se milým hlasem.
Podívala se na něj se špatně skrývaným strachem v očích.
„Chtěla jsem se tě zeptat...c-co se to s tebou stalo, a jakto, že vidíš?“
„Už jsem to říkal. Změnil jsem se v Elfa,“ jeho hlas byl nezaujatý, ale v očích se mu zrcadli žal a smutek. Myslel si, že aspoň ona zůstala na jeho straně. Mýlil se. Vypadalo to, že Hermiona si rozmýšlí další otázku, ale on jí předběhl. Cítil totiž, že i na jeho železné sebeovládání je toho trochu moc.
„Ty jsi sem přišla jenom kvůli tomu, aby si mohla do školy napsat referát o elfech, viď?“
Hermiona se na něj podívala, v očích hrůzu.
„Já-já ne… Harry, to ne...“
Bylo jasné, že lže. Zavřel oči. Byl to první větší pohyb od té doby, co se postavil.
„Jdi pryč,“ řekl to klidně bez náznaku emocí.
Hermiona ještě chvíli stála na místě, vypadalo to, že chce něco říct, ale pak se jen otočila a odešla.

Harry si ztěžka sedl na postel. Je bez přátel. Má sice Remuse, ale co si počne ve škole? Oči se mu proti jeho vůli naplnily slzami a první mu stekla po štíhlém obličeji a skápla mu na nohu. Okamžitě jí následovala další a další. Seděl tam nehnutě.V jeho obličeji se nepohnul jediný sval. O tom, co teď prožívá, vypovídaly pouze zelené drahokamy, stékající mu z očí.




Dny ubíhaly stejně a naprosto jednotvárně. Remus za ním téměř nechodil, stále byl někde na hlídce. Harrymu to nevadilo. Uzavřel se do sebe, téměř až nezdravým způsobem a jediný, s kým se byl ochoten bavit, byl Remus. Většinu dne snil. Snil o přátelích, elfech, o stromech, zvířatech, o tom, že by bylo všechno jak má být. Že by žil... Tohle nebyl život. Nad vodou ho držela povinnost. Povinnost tak silná, že byl ochoten udělat cokoliv, aby jí vyplnil.


Probudil se z příjemného snu. Byla to jedna z Rawëiných vzpomínek. Seděla u řeky a hrála na dlouhou dřevěnou flétnu. Byl to jasný veselý zvuk, který probouzel život kolem. Ptáci doprovázeli veselým cvrlikáním. Harrymu se při pomyšlení na dlouhý krásný nástroj s vyřezanými elfskými verši sevřelo srdce, zoufalou touhou na ní začít hrát. Jenom se pousmál svým malicherným myšlenkám a vstal z postele.
Někdo zaklepal. Harry zvedl hlavu a pozval příchozího dovnitř. Doufal, že je to Remus a jeho přání se vyplnilo.
„Harry sbal se, zapomněl jsem včera za tebou zajít,“ promluvil spěšně a rukou si promnul oči. Jeho rozcuchané vlasy vypovídaly o tom, že zrovna vstal.
„Kam?“ ptal se Harry. Měl celkem zmatek v kalendáři.
„No do Bradavic...“ Remus se zatvářil překvapeně.
Harry na sobě nedal nic znát, ačkoliv se mu vnitřnosti sevřely. Nechtěl pryč od Remuse, ačkoliv představa volného pohybu, jezera a Zapovězeného lesa v něm vyvolávala příjemný pocit, téměř tak moc, že skoro přehlušil i ostatní starosti. Ale jen na chvíli. Remus zavřel dveře a spěchal pryč, asi na poradu.
V mysli mu probíhaly spousty myšlenek. Jak to udělá se svou podobou? Když vystoupí pod svým jménem, nikdo mu nebude věřit a jistě se to donese k Voldemortovi. Ale bude skrývat svoje uši, i když se mu to příčilo. Začal se balit. Nepoužil žádná kouzla, aspoň se odreagoval. Tiše si broukal písničku ze snu a v kamenné místnosti se rozblikaly jemné proudy magie. To ho ale nerušilo. Magii vyvolával už jenom jeho hlas, postupem času si na to zvykl.
Konečně s klapnutím zavřel víko od kufru. Chvíli tam jen seděl a sledoval, jak se zelené květy magie země stahují zpět do kamene.

Opět klepání, tentokrát za dveřmi nebyl Remus, na to nepotřeboval žádnou magii, aby to zjistil. Rázné zaklepání podobné pokusu o vylomení dveří... to nebyl Remusův styl.
Hodil na sebe poslední kus oblečení, to jest černou košili, kterou dostal od Remuse, spolu s jeansy a otevřel dveře.
Moodyho drobné oko se divoce točilo v důlku, až se nakonec upřelo na něj.
„Pottere, jste hotov?“ Moodyho velitelský hlas byl poněkud narušen špatně skrývaným tónem překvapení.
Harry přikývl, vzal si do ruky kufr a společně s Moodym se vydal dolů. Na schodech k němu Moody promluvil, už normálním hlasem. „Pottere, máte normálně vystupovat pod svým jménem a vymyslet si nějakou výmluvu. Pan Weasley, mladá slečna i Grangerová slíbili, že neprozradí váš...“ přejel ho pohledem od hlavy až k patě, „nový původ.“
Harry měl nějaké otázky, ale z Moodyho hlasu cítil, že diskuze byla ukončena a on neměl zájem se s ním dohadovat. Položil kufr dole v předsíni a tiše čekal spolu s Moodym na ostatní.
Ti se dostavili s hlukem, smíchem a veselými tvářemi. Bylo mu to líto. Chtěl být s nimi. Smát se Ronovým vtipům a být bezstarostný, jako oni. Jeho přímý pohled však neukazoval ani jeden z těchto pocitů. Byl stejně ledově klidný jako vždy.
Smích ustal stejně rychle, jako kdyby zahlédli smrtijeda. Ron se zamračil, ale neřekl ani slovo. S pohledem upřeným stále na Harryho chytil ochranářským pohybem Hermionu kolem pasu a přitáhl si jí k sobě.
Harry se pro sebe usmál a odvrátil od nich pohled směrem na Moodyho.
„Tak jdeme!“ křikl hlasem generála a otevřel dveře. Harry se ještě s nadějí otočil, že třeba uvidí Remuse, ale asi už odjel. Ani se s ním nestihl rozloučit. Smutně si povzdechl a vydal se směrem k černému naleštěnému autu.

Tentokrát se opět podařilo sehnat ministerská auta. Harry hodil klec se zavazadlem do kufru a posadil se na zadní sedadlo, ačkoliv spíš vypadalo jako gauč.
Až teď začal dělat Ron problémy.
„Vedle něj si nesednu,“ řekl tvrdohlavě a založil si ruce na prsou. Hermiona se nahnula, že si sedne místo něj, ale Ron ji chytil za loket a tak jí zabránil v tom, aby se usadila.
„Ty taky ne,“ procedil skrze zaťaté zuby. Harrymu to bylo proti srsti a i proti jeho důstojnosti, ale přesto otevřel dveře auta a sedl si na sedadlo spolujezdce. Na hádající se skupinku se ani nepodíval.
Když se konečně rozjeli, řidič zatáhl zástěnu oddělující řidiče od spolujezdce. Harry cítil, že je i zvukotěsná.
„Doufám, že vám nevadí, že jsem si sednul sem,“ promluvil Harry zdvořile a sledoval při tom řidiče, který přes tmavé brýle hleděl na silnici a občasným pohybem hlavy si odstranil z očí hnědý pramen vlasů.
„Ne, jistě že ne,“ promluvil drsným hlasem. Zbytek cesty nepromluvili a Harry byl tomu rád. Snažil se v hlavě srovnat si věci, které byly nezbytně nutné a potřebovaly okamžité vyřízení. Nejhorší bylo, vymyslet si nějakou důvěryhodnou historku.
Nakonec se rozhodl, že se tím nebude zatěžovat. Kdyby si něco vymyslel, stejně by mu nevěřili a drby se šíří nejlíp. Navíc, bylo mu jedno, co se o něm bude říkat.
Kdyby aspoň vypadal hůř, než předtím, mohl by říct, že ho Vodemort zaklel. Kriticky si přidržel pramínek černých vlasů před očima a trochu naštvaně ho zase pustil zpět.
Konečně zastavili na Londýnském nádraží. Vystoupil spolu s řidičem, který jim pomohl vyndat zavazadla, pak si sedl zpět, rozloučil se a odjel.
Ron a ostatní o Harryho ani nezavadili pohledem a začali se rozhlížet po vozíku na zavazadla.
On se tímhle nezatěžoval. Kufr měl poměrně lehký a Hedvika taky nebyla tak těžká, a tak se vydal směrem k nástupišti.
Podíval se na stěnu, kterou měl proběhnout. Překvapeně zamrkal. Viděl přes zeď na druhou stranu. Místo cihlové zdi byly vidět pouze záblesky silné magie.
Rozhlédl se, jestli ho nějaký mudla nesleduje a proběhl zdí na druhou stranu.
Lidé tam, se stali mnohem zřetelnější. Bylo jich tam spousty. Děti loučící se s rodiči a vítající své kamarády... Nevšímal si žádné skupiny a vyšel rovnou k vlaku. Pomalu postupoval a nakukoval skleněnými dveřmi dovnitř a hledal prázdné kupé. Nakonec jedno našel.
Posadil se k oknu. Než se však mohl rozkoukat, někdo strčil hlavu dovnitř.
„Je tu volno?“ zeptal se Neville s úsměvem. Harry krátce přikývl a Neville se posadil naproti němu a zvědavě si ho prohlížel. Harry chvíli dělal, že to nevidí, ale po chvíli mu to začalo být nepříjemné a tak se na něj podíval.
„Ty jsi tady nový?“ zeptal se konečně.
Harry zavrtěl hlavou. „Spíme spolu v ložnici už pět let,“ řekl klidně a sledoval Nevillovo rekci. Viděl, jak si přemítá, kdo s ním spí v ložnici a pak se na něj znovu zadíval.
„Harry?“
„Bingo!“ trochu se pousmál. Neville vytřeštil oči.
„Co-co se ti to stalo? S babičkou jsme v novinách četli, že jsi oslepl,“ řekl šokovaně.
„Jenom lži. A co se mi stalo? Promiň Neville, ale nechci o tom mluvit,“ řekl to hlasem, který nepřipouštěl diskuze. Nevill kývl a také se zahleděl z okna.
Harryho překvapilo, že mu Neville hned uvěřil, dokonce se mu ani nesnažil proniknout do mysli. Pak si ale vzpomněl na přímý pohled do očí a došlo mu, že ho prozradily ony.
Dál se tím přestal zabývat a sledoval jak se vlak rozjíždí.

Asi po půl hodině cesty něco Neville zabrumlal a odešel z kupé. Jenom zakroutil hlavou nad jeho ruměncem a znova se otočil k oknu.
Otevřely se dveře. Harry se ani neotočil, počítal, že se to vrací Neville, ale to se mýlil.
„Čau! Neviděl si Pottera?“
Ten ledový hlas s nádechem ironie. Otočil se na Malfoye. Příliš se nezměnil. Malfoy na něj zůstal koukat a se zájmem si ho prohlížel.
„Ty jsi tu nový?“ Harry neodpověděl a stále si Malfoye měřil ledovým pohledem. Ten očividně znejistěl.
„Jestli uvidíš Harryho Pottera...“
„Sedí před tebou,“ skočil mu do řeči Harry a s radostí sledoval, jak si ho Malfoy měří pohledem, ale neuvěřil mu. Pokusil se mu vniknout do mysli, ale nešlo to. Překvapeně zalapal po dechu, ale nebylo to na něm příliš znát. Tohle nečekal. Jakto, že má ten hlupák tak pevnou obranu?
„No nazdar! Do Bradavic berou blázny!“řekl Malfoy s úšklebkem, otočil se na podpatku a vypadl z kupé.

Harry ještě dlouho bloumal nad Malfoyovou pevnou myšlenkovou ochranou, takže si ani nevšiml, když vlak s drcnutím zastavil.
Sebral se a vyšel z vlaku. Tam už se Hagrid bavil s Hermionou a Ronem, on si ale usmyslel, že za ním nepůjde. Vyřeší to radši jinde.

Došel ke kočárům, které táhli Testerálové. Bolestivě se mu připomněly vzpomínky na Ministerstvo, ale než o nich mohl začít přemýšlet, tak je vypudil z hlavy a nasedl do kočáru.
Přisedla si k němu skupina holek z Havraspáru a neskrývaně ho okukovaly. Dělal, že to nevidí, ačkoliv ho to jejich hihňání docela štvalo.

Nepřítomně, téměř jako ve snu proběhlo zařazování a i Brumbálův proslov. V hlavě mu zběsile vířily myšlenky. Nedokázal pochopit, jak je to možné. Malfoy. Nikdy mu nepřišel nějak myšlenkově silný. Rozhodl se, že na to přijde.
Když se probral z tranzu, na stolech se objevila večeře. S nechutí přejel tu spoustu masa a udělalo se mu zle. Odsunul se dál od stolu a do ruky si vzal pohár s vodou. Silou vůle se snažil zadržet nevolnost.
Podařilo se mu to a nakonec přežil večeři pouze se zvědavými pohledy, ale na ty byl zvyklý.
Ucítil mentální přítomnost někoho. Otočil se k učitelskému stolu. Brumbál seděl se založenýma rukama a pozoroval ho.
„Co se děje?“ poslal k němu Harry myšlenku jednoduchým způsobem, který se můžou naučit i mudlové.
Brumbál sebou trhnul, ale odpověděl.
„Po večeři přijď ke mně, heslo je Cukrové banánky.“ Přikývl a odvrátil se. Zajímalo ho, co mu bude Brumbál chtít

 

 

 

Poslední komentáře
01.10.2006 21:41:58: O tomhle se s tebou nemíním hádat smiley${1}
01.10.2006 17:36:06: Nemyslím si.... To si spíš ty! smiley${1}smiley${1}smiley${1}
01.10.2006 16:39:13: ty seš miláček smiley${1} smiley${1}
01.10.2006 14:05:32: Za co děkuju?! Za tvojí krásnou povídku!!! smiley${1}
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.