Estel fire métima

S pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.

Súlë Eldar

Nový příspěvek

Kapitola 8.
Harry utkvěl svýma zelenýma očima na řediteli.
,,Ahoj Harry, chtěl jsem jenom profesorku McGonagalovou seznámit s tvým novým vzhledem“
Obrátil svůj chladný pohled na ředitelku jeho koleje. Ta si ho prohlížela bez očividného překvapení, ale Harry z ní ty pocity stejně cítil. Překvapení, respekt.... co? Ty další pocity nechápal. Lítost a smutek? Téměř nepatrně nakrčil obočí. Tohle k němu ještě nikdo necítil. Snad jenom strach a překvapení...
,,Byla seznámena se všemi okolnostmi a také obeznámí zbytek učitelského sboru“
Harry přikývl a s lítostí se odtrhl od pohledu profesorky. Nerozuměl tomu. Copak přišel o schopnost rozumět lidem?
,,Můžeš jít...“ rozloučil se Brumbál.
Harry nepřítomně přikývl a obrátil se. Měl na něj otázky, ale ty se mu ted vykouřily z hlavy.
Došel do společenské místnosti, která byla prázdná a v ložnici už všichni leželi. Potichu,aby neupoutal pozornost, převlékl se a usnul spánkem, který byl plný zmatených snů.

Ráno se vzbudil téměř s ostatními, ještě o něco později. Odhrnul závěs. Okamžitě se k němu otočily dva páry očí. Deanovo a Seamusovo.
,,A-ahoj.....Harry...“ promluvil Dean. Asi jim to už Nevile řekl. Z toho pohledu, který na něj vrhali se mu chtělo brečet. Přikývl v odpověd a pevně stiskl hrany postele. Proč se tohle musí dít rovna jemu?-Protože si vyvolený. Jeho já mu opět poskytlo odpověd, sice nedostatečnou, ale přece. Sebral se a šel se do koupelny umýt.
 Zamyšleně si prohlídl svoje uši a spovzdechem přes ně spustil vlasy zpět.

Scházel dolů na snídani. Skoumavé pohledy cítil všude kolem, ale inoroval je. Opět se dostal do jeho ledové rovnováhy. Klidně se posadil nakonec stolu a začal jíst ovesné vločky. Po včerejšku měl docela hlad. Všechno probíhalo celkem normálně, dokud před něj nepřistála hnědá, drobná sova. Zamyšleně, kdo mu může psát si od něj vzal dopis.

Ahoj Harry!
Omlouvám se, že sem se s tebou nestihl rozloučit. Bohužel ted ty nebudu hodně dlouho moc psát a ani ty mi neposílej dopisy, mohlo by to být nebezpečné. Budu tam, kde je mé místo.

R.L.

Bude mezi vlkodlaky. Ta myšlenka mu prolétla hlavou jako blesk. Povzdechl si. Měl o Remuse hrozný strach. Byl poslední kdo mu zbyl. Založil do kapsy dopis.
McGonagalová mu podala rozvrh. Přelétl ho očima. Dnešek byl pohodový a na konci dne měli péči o kouzelné tvory. Aspon pak bude moct navštívit Hagrida.

Hodiny byly nudné a probíhaly klasicky. Házeli na něj spousty pohledů, nedůvěřivých, zvědavých vystrašených...
Taky se dozvěděli, že jejich nový učitel Obrany proti černé magii přijde až v říjnu.

Konečně nastala poslední hodina. Kráčel po trávníku směrem k Hagridově hájence. Sledoval jak se pod jeho kroky ohýbají stébla trávy. Zastavil se kousek od skupinky žáků a zahleděl se na Zapovězený les.
Uslyšel tisíce, miliony hlasů, které ho lákaly. Křičely. Ať se vrátí, ať utíká, ať jde tam kam patří. Hlasy květin, zvířat, stromů... Bylo v nich tolik touhy, přání, prosby … Udělal krok směrem k lesu. Cítil, se jakoby mu někdo uvolňoval provazy, které ho svazovaly. Existoval už jenom ten les. Les, plný života, lásky, přívětivosti. Né nenávisti, která ho čekala v tomhle světě. Opojen novým pocitym svobody vyběhl. Běžel tiše. Nikdo si nevšiml, že odešel, nikdo ho nepostrádal.
Běžel s vrozenou elegancí lesního lidu. Dotýkal se rukama stromů, přeskakoval květiny...letěl...pryč od toho světa.
Nevěděl jak dlouho utíkal... muselo to být dlouho. Najednou se ta atmosféra, síla, dodávající mu energii přestala působit. Prudce se zastavil. Rozhlédl se kolem. Stromy byly popálené, některé spadlé. Srdce se mu sevřlo úzkostí. Chtěl se k těm stromům vydat, ale zastavil ho několikanásobný stejný zvuk. Zakřípění tětivy.
Ostražitě zvedl hlavu. Kolem něj do kruhu stáli kentauři. Chtěl se zasmát svému zbytečnému strachu, ale všimnul si jejich očí. Očí plných strachu, žalu, beznaděje... ty pocity umocňoval ještě vzhled tohohle místa.
Chtěl promluvit, ale jak se nadechoval slyšel, jak tětivy ještě víc zaskřípaly. Poslední možnost mu probleskla hlavou. Posvátný pozdrav, který vyjadřoval, že přichází v míru. Zvedl ruku, aby ho provedl. Snažil se, aby ten pohyb byl co nejpomalejší, ale nějaký kentaur vystřelil a šíp se mu zaryl do ruky. Zadusil v sobě výkřik, ale do očí mu vyhrkly slzy bolesti. Přesto pozdrav dokončil. Teď bylo nutno stát s nataženou rukou a roztaženými prsty, dokud nesohlasili, že je přítel a nebo ho nezabili.
Vteřiny byly jako hodiny. Bolest začínala být nesnesitelná, ale kentauři stále váhali. Zbývala poslední možnost. Vyslal kolem sebe echo své aury. Kentauři i přes léta věků mohli poznat, že je elf. A doopravdy. Jak se vlna dostala ke kentaurům jeden zavele, aby sklonili luky.
Harry se sesunul na kolena a opatrně si přivinul ruku k sobě. Sklonil hlavu a snažil se nevnímat teplou krev prosákavájící mu skz hábit.
Někdo k němu přišel a odhrnul mu pramen vlasů z uší.
,,Je to Elf!“ vykřikl vítězoslavně. Harry už to vnímal jakoby z dálky. Cítil jak se propadá do říše temnoty a nevědomí.
Už neviděl, jak ho kentauři vzali a opatrně odvezli do své vesnice.


Probral se za šera. Rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to tu jako v nějaké chýši. Ležel na hromadě z mechů a listí, ale bylo to moc příjemné. Zahleděl se na svou ruku, která byla pečlivě obvázaná.
Opatrně vstal a vydal se k místu, kde tušil východ. Ve stejné chvíli kdy chtěl vyjít ven, vstoupil do šera místnosti mohutná postava kentaura.
,,Už jste vzhůru?" promluvil kentaur lehce překvapeně, ale rychle se vzpamatoval a naznačil Harrymu, aby šel ven.

Kentaur se zahleděl do dálky a Harry sledoval "vesnici". Byl to spíš tábor. Pár narychlo postavených chýší z vetví a listů. Nevypadalo to tu jako v Kentauří vesnici, ačkoliv on nikdy žádnou neviděl.
,,Kdo jsi?" zeptal se kentaur. Vypadal staře a unaveně. Ani na něj neotočil pohled, stále se díval na věci, které viděl jen on sám.
,,Harry Potter, posední elf," ani nevěděl proč ho to pojmenování napadlo.
Tentokrát na něj kentaur upřel svoje kaštanově hnědé oči.
,,O Harry Potterovi nám hvězdy řekly mnoho. Máš důležitý úkol. Netušili jsme ale, že jsi elf."
,,Není to moc dlouho od té doby kdy sem se jím stal," kentaur lehce nadzvedl obočí a Harry mu beze strachu pověděl celý příběh.

Kentaur zamyšleně stál. Nekladl žádné otázky ani se k tomu nějak nevyjadřoval. Po chvíli ticha se Harry zeptal: ,,Co se stalo s vaší vesnicí?"
V tu chvíli se v kentaurovo očích objevil takový žal, že litoval, že se vůbec zeptal. Nicméně kentaur odpověděl.
,,Zaútočili na nás lidé. Bylo to rychlé a měli kolem sebe magické štíty. Zabíjeli. Moc. Zemřelo spousty našich dětí, manželek, přátel, bratrů... Bylo to hrozné. Nemohli jsme nic dělat, jen sledovat jak zabíjejí naše rodiny," odvrátil tvář, aby zakryl slzy. Harry sklonil hlavu. S kentaurem soucítil, dokázal si představit jak mu je.
 Kentaur pokračoval dál, už pevnějším hlasem: ,,Musíme se stěhovat každý týden, protože se bojíme, že by nás znovu našli a dokončili to, co začali. Žijeme jako psanci.
Ten zbytek dětí co nám zbyl bude vyrůstat bez matek a nikdy nepoznají opravdový domov," kentaur sklonil hlavu. Harry usilovně přemýšlel jak jim pomoct. Přišel na jedinou věc.
,,Když budete potřebovat pomoc, zavolejte. Já vás uslyším. Když budu nablízku přidu vám pomoct. Je mi líto, ale nic víc dělat nemůžu."
Kentaur se na něj otočil s vděkem v očích.
,,Děkujeme ti, poslední zástupče elfího lidu.
,,Nemáte zač, je to jediné co pro vás mohu udělat a není toho mnoho."
Pomalu kráčeli po táboře, který byl  těsně semknut k sobě. Potkávali kentaury, většinou muže, krteří si hleděli své práce. Někteří opravovali chýše a jiní provázeli drobné ruční práce. Harry se  instinktivně zastavil u kentaura, který stál u provizorního stolu a vyřezával jemnou flétnu, téměř identickou té, kterou viděl ve snu.
Pravděpodobně shlížel s přílišným chtíčem v očích.
,,Líbí se ti?" zeptal se kentaur a sledoval jeho pohled.
,,Je překrásná" odpověděl Harry a trochu se začervenal kvůli tomu, že tak rychle stratil kontrolu nad svými emocemi.
Kentaur pochvíli ticha odklusal do chýše a přinesl jednu stejně krásnou, ale už hotovou flétnu.
,,Klidně ti jí dám, za to, co se ti stalo, byl jsem to totiž já kdo vystřelil," mladý kentaur se začevenal.
,,Nemůžu to přijmou"
,,Vem si jí, stejně už na ně nemá kdo hrát," posmutněl a zahleděl se do země.
Harry po chvíli váhání přijal.
,,Moc vám děkuji, ani nevíte, co to pro mě znamená"
,,Nemáte zač" řekl mladý kentaur a s pozdravem odešel.
Harry si chvíli flétnu fascinovaně prohlížel, dokud na sebe opět neupoutal jeho pozornoust kentaur, Harry vytušil že pravděpodobně jejich vůdce
,,Měl by ses vrátit zpět do Bradavic. Budou se po tobě shánět"
Harry přikývnul a kentaur zavolal někoho, kdo ho měl odvést. Byl to Fierenze.
,,Harry Pottere" řekl a sklonil hlavu. Harry ho napodobil.
,,Obvykle lidi nevozíme na hřbetech, ale ty člověk nejsi," promluvil kentaur.
Harryho zaplavila vlna vděčnosti. Věděl, že tohle je největší důvěra, jakou mu můžou dát. Rozloučil se a vyhoup se na Fierenzův hřbet, který byl speciálně pro tuto cestu optřen jakousi dekou.
Rychlým klusem vyjeli z tábora směrem ke škole.Jízda na kentaurovi byla vskutku neobvyklá. Usilovně se držel Fierenze a soustředil s na to, aby v tom rychlém tempu nestratil rovnováhu.

Konečně dojeli ke hradu. Fierenz se rozloučil a spěšně zmizel zpátky v lese. Jak se ocitl zpátky na rozlehlé krajině, uvědomil si, že je více světla, než očekával. Nebo to tak na něj působila atmosféra kentauřího tábora? Každopádně mohlo být tak 8 hodin, to znamenalo, že do večerky bylo dost času a snad ho ještě nikdo nescháněl. Tiše, jako stín šel směrem ke hradu. Jemně si chytil ruku, aby s ní otřesy jeho chůze nehýbaly. Docela ho bolela. Věřil sice v kentaurské léčitelství, ale přece. Měl nutkání jít za ošetřovatelkou, ale co by řekla na to, že má prostřelenou ruku? Rači ten nápad zavrhl.
Procházel kolem spousty dveří. Byla to rutyní cesta, ačkoliv spestřená díky tomu odkaď šel.
Zaslechl za dveřmi jedné z učeben hovor. Normálně by se nikdy nesnažil zjistit o co jde, ale tentokrát ho opět táhl ten naprosto neodolatelný pocit, který jakoby ústil na místě pod srdcem. Nakoukl do místnosti. Tiše. Dveře byly dřevěné. Ačkoliv byli už téměř mrtvé, tak se mu podvolily a otevřely se. V místnosti seděl Draco Malfoy a naproti němu nějaká dívka. Vypadali oba zamilovaně. Ten Malfoyův výraz mu prostě nešel k obvyklé imagi ironického machra. Ačkoliv jeho pocity nemohl přečíst jako u ostatních lidí, přímo z něj prýštila láska. Nechápal, proč ho to zaskočilo. Vždyt i Malfoy musí mít city. Obrátil pozornost k dívce. Byla hezká, ačkoliv né takovým tím holčičím půvabem. Měla rovné tmavě rudé až hnědé vlasy. Úzké oči, ale né tak, aby vypadala jako Asiatka, které byli posazeny v ostře řezaném obličeji. Byla zvláštní, nebylo možné, aby si jí nevšiml někdy dřív. Pak si ale připoměl svojí nepozornost při zařazování a ušklíbl se. Mohla přestoupit z jiné školy. Na paměti mu začaly vyvstávat vzpomínky o tom, že šla do Zmijozelu. Opět na ní upřel pohled. Oproti Malfoyovi a jeho křehké postavě vypadala téměř huronsky. Ale prozradil jí její hlas. Zněl inteligentně. Postavila se a on se nechal vyvést z omylu. Čeklal, že bude mnohem vyšší. Taky bylo vidět, že je štíhlá, ale dobrá kondice se nedala zapřít. Jemně se jí pokusil proniknout do mysly. Ne proto, aby jí četl myšlenky. Jen ho zajímalo, jestli ho také miluje, nebo jenom předstírá. Když ho její mysl nepustila ani na emoce, málem vykřikl zděšením. Má snad na ní vliv Mafoy, že jí také nemůže číst myšlenky? Jak? Proč? Než vůbec začal probírat souvislosti, dívka něco pověděla Malfoyoi, políbila ho a otočila se ke dveřím. Na to však už Harry nečekal a vydal se směrem ke společenské místnosti.


Dny ubíhaly pomalu, spíše se ploužily v nudném tempu. Harry následující den vyslídil, že dívka se jmenuje Ismat Surem , přišla z Kruvalu a studuje ve Zmijozelu.
Ruka se mu pomalu začínala hojit. Naštěstí Pozdrav míru se provádí levou rukou, protože je blíž k srdci, takže mohl bez problémů psát.

Ačkoliv si myslel, že mu jeho nová osobnost pomůže lépe se učit, či prostě mít lepší prospěch ve škole, šeredně se mýlil. Jeho naučené vědomosti a ty nově získané se mýchaly. Jedna jeho část věděla, že nějaký údaj není pravda a ta druhá to chtěla z výkladu přijmout. Nakonec to dopadlo tak, že si nezapamatoval vůbec nic. Byl z toho nešťastný.

Jeden den, kdy se snažil něco si nacpat do hlavy a seděl ve společenské místnosti k němu přistoupil Neville. Upozornil na sebe lehkým, nervozním zakašláním. Harry na skripta vrhl nenávistný pohled a obrátil se na Nevilla.
,,Harry,chtěl jsem se tě zeptat, jestli by si znova nemohl vest BA" zeptal se nesměle a nervozně si mnul ruce. Harry byl z toho prvních pár vteřin úplně v šoku. V hlavě se mu jako napovel rozběhly body pro a proti. Ještě ani nestihl dokončit analýzu a Neville ho vyrušil.
,,Všechno bych zařídil a zorganizoval. Ty by si tam prostě jenou týdně přišel, odučil nás a zase odešel," udělal Neville smutné oči. Harryho překvapilo, že k němu i přes šptaný prospěch ve škole mají stále stejnou důvěru. Nicméně to, že nebudou mít ještě skoro 14 dní profesora na OPČM (obrana proti černé magii) a všichni jsou hrozně pozadu. Mohlo by jim to pomoct.
Vůbec neměl v plánu přikývnout, ale přesto souhlasil. Snad jeho mysl měla jakousi neději, že se vrátí všechno do starých kolejí.
Neville s děkováním nadšeně odskákal do ložnice.
Harry si povzdechl, co si to zase naložil za zodpovědnost a vrátil se zpátky k teorii Přeměnování.

Poslední komentáře
03.10.2006 12:24:05: Děkuju vám moc smiley${1} Tohle fakt potěší smiley${1}
03.10.2006 08:48:41: Je to skvělý! ;) :o)
02.10.2006 21:27:55: Jako vždy vynikající smiley${1}
02.10.2006 19:58:19: Tak tady je 8. kapitola smiley${1}
 
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.